DAIDALOS

Nálada v KKP nebyla mírně řečeno zrovna jásavá. Nejvíc zuřil Bill Kerman, kterému vlastně uteklo prvenství v kosmu, kdyby neletěla ta blbá opice. Muselo se však jít dál. KKP již měla vypracovaný plán programu a vyráběl se hardware potřebný pro následující mise. Na den 116 byl naplánován let mise Daidalos 2, který měl být pilotovaný Billem Kermanem. Mělo jít jen o balistický skok do kosmu, jako uskutečnil Jebediah.

Následovat měla mise Daidalos 3 s pilotem Dilanem Kermanem. Během ní se měla kabina dostat na vyšší orbit kolem 150 kilometrů. Teprve mise Daidalos 4 měla být chabou náplastí na prvenství letectva. V plánu bylo totiž dosažení orbity. A mise Daidalos 5 měla otestovat schopnosti kerbonautů v kosmu, plánovány byly celé dva dny na orbitě.

Jak se blížil datum startu Daidala 2, přešla Billa zlost a nastoupilo vzrušení. Vždyť poletí do kosmu! 116. den byla raketa R-3 s kabinou Daidalos 2 podle plánu připravena ke startu. Ten byl dvakrát odložen, protože environmentální systém opakovaně přehříval kabinu. Ale nakonec se problém podařilo odstranit a začalo odpočítávání.

Krátce po startu se kabina rozvibrovala a všechno uvnitř začalo příšerně chrastit. „Hroznej šunt!“ pomyslel si Bill, ale nahlas jen řekl: „Je to trochu tvrdé, ale všechno šlape.“

Jízda se zklidnila až po odhození prvního stupně. Rovněž došlo k oddělení záchranné věžičky.

 

Motor druhého stupně pracoval na výbornou a Daidalos stoupal v pořádku dál. Stejně tak proběhlo bez obtíží oddělení kabiny od druhého stupně. Bill pocítil stav beztíže...

Kabina Daidalos poskytovala jen malé okénko k pozorování vnějšího okolí, ale i tak byl pohled skrz ně uchvacující. Nebyl čas na kochání se výhledem, Bill musel vyzkoušet manuální řízení a provedl několik manévrů. Jeho kabina zatím dosáhla maximální výšky 87 kilometrů. Pobyt v kosmu byl úžasný, ale mise se rychle chýlila ke konci. Bill zorientoval kabinu proti směru letu a zažehl brzdící motor. Potom jej odhodil, spolu s nádrží.

„Hodně štěstí Bille,“ popřálo řídící středisko, zatímco se kabina pomalu začínala nořit do hustých vrstev atmosféry. Během aerodynamického brzdění nefungovalo spojení s pozemní kontrolou, takže když zaslechli znovu Billův hlas, propukli kerbalové v KKP v jásot. Padák se otevřel a kabina nakonec naprosto v pořádku dosedla na zem. Mise Daidalos 2 tak skončila naprostým úspěchem.

122. den následovala mise Daidalos 3. V kabině tentokrát seděl pilot Dilan Kerman a za cíl měl dosažení apoapsidy ve výšce minimálně 150 kilometrů a pojídání stravy v beztížném stavu, aby se získaly zkušenosti pro orbitální let.

Jako v předchozím případě, i teď pracovala nosná raketa R-3 naprosto bez problémů a dopravila Dilana v kabině Daidalos až do výšky 160,7 kilometrů. První cíl mise se tedy podařilo splnit. Dilan brzy po odhození druhého stupně a po překontrolování řízení své lodi přešel na testování kosmické stravy. Pyré v tubách ho sice po chuťové stránce nijak nenadchlo, ale dalo se bez problémů jíst. Pití vody vyžadovalo mírnou opatrnost, ale také se to obešlo bez problémů.

Dilan měl na rozdíl od Billa možnost vidět východ Slunce a dokonce zaměřil skrz malý průzor i Mun. Měl více času a tak si mohl tyto krásné scény vychutnat. Samozřejmě je také vyfotografoval.

Nicméně čas se nedal zastavit a tak se dosud nejdelší pobyt kerbonauta v kosmu nachýlil ke konci. Dilan zorientoval loď proti směru letu a zažehl brzdný motor. Daidalos poslušně zpomalil a brzdný úsek mohl být odhozen. Vše proběhlo naprosto bez problémů a kabina se s Dilanem Kermanem ponořila do atmésféry, kde ji tření zpomalilo tak, že bylo možné vystřelit padák. Daidalos 3 šťastně přistál do oceánu po více než třiceti minutách v kosmu.

135. den bylo vše nachystáno na misi Daidalos 4. Do kabiny usedl pilot Roton Kerman, před kterým stál úkol vyletět až na stabilní orbit kolem Kerbinu a obletět planetu minimálně třikrát. Během mise měl provádět různá vědecká pozorování, ovšem hlavním cílem bylo vyzkoušet dlouhodobou práci palubních systémů. Očekávaný orbit byl zhruba ve výšce 90 kilometrů.

Nosná raketa R-3 odvedla svou standardní výbornou práci a dopravila Daidalos 4 do výšky 90 kilometrů v apoapsidě. Pak bylo nutné motor druhého stupně vypnout a znovu zapnout až v apoapsidě, aby se zakulatil orbit. Druhý stupeň nezklamal a odvedl svou práci dobře. Během prvního obletu planety zůstal stupeň ke kabině připevněný, kdyby byly třeba korekce dráhy.

Ale protože nic takového potřeba nebylo, byl stupeň při druhém oběhu oddělen. Roton se dal v kosmu taky do práce a zaznamenával průběh experimentů, především zdravotnických a také například měřil radiaci. Během druhého oběhu snědl všechno jídlo v kabině a pak vyzkoušel manuální řízení lodě. Vše šlo jako na drátkách, pouze se rychleji vybíjely baterie, takže KKP rozhodla, že plánované tři oblety Kerbinu budou muset stačit. Na konci třetího oběhu provedl Roton brzdný manévr a následně odhodil brzdný úsek. Také tento manévr proběhl v pořádku a kabina Daidalos 4 bezpečně přistála do oceánu. Roton strávil v kosmu celkem 1 hodinu a 40 minut.

V mezičase příprav na misi Daidalos 5 (která měla být dvoudenní a tedy bylo třeba jistých úprav kabiny) se KKP rozhodovala, jak bude s pilotovanými lety pokračovat. Program KDK sice nesplnil svůj hlavní cíl, totiž dostat do kosmu kerbonauta jako první, ale přinesl množství nových poznatků a zkušeností, které by bylo škoda nevyužít. Navíc hlavní konkurent – letectvo – rozhodně neusnulo na vavřínech a začalo vyvíjet nový kosmický systém. KKP se tak nakonec přiklonila k novému pilotovanému programu, který by dovolil prohloubit znalosti pilotované kosmonautiky a naučil by KKP orbitálním manévrům a dalíšm užitečným věcem, s výhledem na přistání na Munu, od kterého si hlavně vědci slibovali velké úspěchy.

160. den nadešel čas pro misi Daidalos 5. Na palubě kabiny byl Bill Kerman a měl před sebou (na svou dobu) dlouhodobý pobyt v kosmu. Kabina Daidalos musela být pro tuto misi upravena – dostala výsuvnou anténu, fotovoltaický článek na dobíjení palubních baterií a nový systém podpory života, zahrnující i palubní wc. Jelikož se jednalo o finální misi programu KDK, měli všichni zájem, aby dopadla co nejúspěšněji. Cíle mise nebyly ani tak vědecké, jako spíše technické – prověřit palubní systémy lodě a udržet posádku na živu v co nejvíce komfortním prostředí.

R-3 odstartovala naprosto spolehlivě a druhý stupeň konal obvyklou dobrou práci. Vzrušení v řídící místnosti však prudce vzrostlo, když se po odstřelení prvního stupně rakety ozval Bill:

„Tady pětka, mám červenou pro ZRS!“

Stejnou barvou svítila i kontrolka u operátora rakety v řídícím středisku, takže to nebyla porucha palubního systému. Znamenalo to, že ZRS, neboli záchranný raketový systém (záchranná věžička), se neoddělil po odstřelení prvního stupně, jak bylo určené. Věžička zůstala připojená ke kabině, zatímco se zažehl druhý stupeň. Technici na Kerbinu se rozhodli raději počkat s řešením problému až bude Daidalos na orbitě.

Kabina v pořádku dosáhla kruhové orbity 90x90 kilometrů. Po překontrolování palubních systémů se všichni dali do řešení nečekaného problému. Věž bylo potřeba oddělit, protože jinak by měla kabina špatně položené těžiště pro sestup a taky se pod věží nacházel padák. Bill tedy stiskl tlačítko pro manuální oddělení, jenže nic se nestalo. Ani když několikrát kopnul do stěny kabiny v naději, že se věžička uvolní. Seděla pevně. Další možností bylo dálkově z KKP spustit záchranný program, během něhož by byla věžička aktivována. Jenomže pokud by znovu selhalo oddělění jako nyní, věžička by mohla kabinu akorát vyvést z dráhy. A protože Daidalos nemohl na orbitě nijak manévrovat, byla i tato možnost zavržena. Zbývala poslední varianta, ale tu KKP nechalo až na konec mise.

Následně si tedy Bill užíval kosmického letu. Při své první misi byl v kosmu jenom pár minut, zato teď tu má strávit dva dny. Během obletů Kerbinu se staral o experimenty a také fotografoval planetu. Pomocí průzoru se každou volnou chvíli díval ven a při jednom z oběhů měl krásný výhled na startovní rampu, odkud se vydal do kosmu.

Bill také prospal přesně stanovený počet hodin a dokázal, že ani tato činnost není v kosmu problematická. Palubní systémy fungovaly dobře a Daidalos tak Billa nijak netrápil. Až tedy na neposlušnou záchrannou věžičku. Když byl druhý den oznámen Billovi konec mise a návrat na Kerbin, musel se nejprve zbavit ZRS. Jediná zbývající možnost byla odstřelit vnější kryt padáku, který by oddělil věžičku i osmiúhelníkovou nosnou konstrukci. Vnější kryt padáku se však obvykle odděluje až v atmosféře ve výšce 6 kilometrů. Padák je sice ještě chráněný vnitřním krytem, jenže u něho není žádná záruka, že vydrží atmosférické brzdění kabiny v rozžhavené plazmě. Ale protože jiné řešení nezbývalo, aktivoval Bill ještě na orbitě padákový systém. Věžička s nosnou konstrukcí ladně odplula od Daidala a Bill krátce na to zahájil brzdný manévr, pak oddělil brzdný úsek a v duchu se připravoval na sestup. 

Snažil se nemyslet na to, jak se ve vysoké rychlosti rozplácne na zemi. Padák musí fungovat!

Když pominulo přetížení a kabina padala do oceánu, pozoroval Bill výškoměr stále rychleji mu tlouklo srdce. Teď, 6 tisíc metrů. Pocítil škubnutí a rozsvítil se transparent na palubní desce. Naštěstí zelenou barvou!

„Tady pětka, padák je venku a je v pořádku!“

„Skvělé Bille, můžeme zase dýchat,“ odvětil capcom Dilan v KKP, kterému právě spadl obrovský kámen ze srdce.

Daidalos se nakonec bezpečně snesl do oceánu. Mise trvající 2 dny a 12 minut byla šťastně u konce. Stejně tak skončil program KDK, Kerbal Do Kosmu.

Pozn.: čas je uváděný v Kerbinském formátu – 1 den=6 hodin, 1 rok=426 dní.