Munární základna 4

Výlet s překvapením

Později se velitel munární stanice, Jebediah, vydal na inspekci Extraktoru. Jebovi se stroj líbil a nadšeně sledoval, jak se vrtačka noří do země. Nelsy mu začal vysvětlovat vlastnosti kethanu a než se Jeb nadál, dostával přednášku z geologie. Samozřejmě mu to nevadilo, protože informace šly jedním uchem tam a druhým ven.

   Na žádost KKC se trojice kerbonautů vyfotografovala u Extraktoru. Z hora dolů: Nelsy, Jebediah, Gusny.

Jebediah se pak vrátil na stanici a začal se připravovat na další průzkumnou cestu. Pojízdný modul sice jezdil dost špatně, ale KKC jim cestu povolilo. Jeb s Ansbym vyrazili v opačném směru, než minule a mířili k okraji kráteru Kasimov. Cesta vedla víceméně po rovině, takže byla klidná, ale taky nudná.

Po čtyřech kilometrech se modul dostal na mírně se svažující rovinu a rychlost rostla.

„Schválně, kolik ta plechovka udělá,“ prohodil Jeb a přidal plyn naplno.

Plechovka udělala 12 m/s. V KKC si někdo prohlédl telemetrii a ředitel mise dal Jebovi jasně najevo, že takhle tedy ne. Jeb zklamaně přibrzdil a opět nastala nuda.

Jen po pár minutách sebou vůz najednou škubnul a prudce sebou smýknul. Ansby nebyl připoutaný a náhlý pohyb ho odhodil dopředu na Jeba. Modul nadskočil a začal se divoce převracet. Pak se ozvala rána, modul ještě jednou nadskočil a byl klid...

Ansby pomohl Jebovi ze sedadla a po krátkém přezkoušení těsnosti kabiny se šli podívat, co se vlastně stalo. Kousek od kabiny ležel podvozek, vzhůru nohama. Kola se stále točila. Navzdory tomu, že byli před okamžikem v ohrožení života, se oba od srdce zasmáli. Tohle vždycky uvolní nervy.

 

 „Co teď?“ položil Ansby celkem logickou otázku.

„Dáme si svačinu a počkáme, až nás zkontaktují ze stanice,“ rozhodl Jeb.

„To zní rozumně.“

V KKC nastalo zděšení. Z monitorů zmizely údaje a modul se zcela odmlčel. Všechny antény se při havárii rozbily. Ředitel mise se rozzuřil, protože si myslel, že za to může Jebediah. Okamžitě rozkázal munární stanici, aby se s kerbonauty spojila. A tak zatímco Jebediah pojídal sendvič, ozval se ve sluchátkách Bobův starostlivý hlas.

„Jsme v pohodě,“ ohlásil Ansby.

„A co modul? V KKC chtějí vědět, co se vlastně stalo,“ řekl Bob.

„Dostali jsme smyk,“ odpověděl Ansby.

„Ať se podívají na záznamy, jeli jsme podle předpisů, žádná divočina,“ poznamenal Jeb.

„Jak jste na tom s kyslíkem, vydržíte?“

„Jasně, modul těsní, takže se můžeme schovat a dýchat máme co,“ uklidnil Boba Ansby.

„No, tak zatím zůstaňte na místě, zkusíme s KKC na něco přijít. Hodně štěstí,“ rozloučil se Bob.

„Kdoví jak dlouho v týhle plechovce zůstanem trčet,“ povzdychl si Jeb.

Poté, co si trochu odpočinuli, se vydali splnit cíl průzkumné cesty. Zase tak daleko to nebylo a uvnitř modulu stejně nebylo co dělat. Pomáhali si jetpackem a už za čtvrt hodiny dorazili na místo. Sice je to stálo polovinu paliva, ale aspoň se nepředřeli. Stáli na okraji velkého kráteru Kasimov.

 

 

Jebediah si nemohl nechat uniknout příležitost k focení a takhle to dopadlo. Oba na úpatí kráteru posbírali nějaké vzorky a vyfotili scenérii. Když se Ansby ohýbal, aby sebral jeden pěkný kámen, uklouzl a začal se klouzat dolů. Jen náhodou se mu podařilo zachytit o jeden větší kámen. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se svezl až dolů...

Jeb za ním doběhl a pomohl mu vstát. Rozhodli se, že průzkumu už bylo dost a vrátili se zpět do utržené kabiny. Na cestu zpět padla druhá půlka paliva v jetpacích.

Po jídle to Jebovi nedalo, vylezl ven a snažil se převrátit podvozek zpátky na kola. Ansby sledoval jeho zápasení z kabiny, ale po pár minutách mu šel pomoci. Společně zkoušeli nadzvednout přední kolo. Celý podvozek byl těžký a s vypětím všech sil se jim akorát podařilo vždycky trochu nadzvednout nápravu. Jinak nic.

Zkusili to ještě naposled a Jebediah pořádně zalomcoval nápravou. Jenže jak sebou škubal, podjely mu nohy a zapadl pod traverzu podvozku. Ansby sám neměl sílu, aby podvozek přizdvihl. Jebediah zůstal trčet dole a nemohl se ani hnout. Vytažení Jeba za ruce, nebo za helmu, Ansby zavrhl, protože by se Jebovi mohl poškodit skafandr. Vskutku prekérní situace.

Nezbývalo, než to nějak opatrně oznámit KKC. Ansby spoléhal na Billa v munární stanici, že to podá nějak diplomaticky. Jenže Jeb ho zadržel.

„Jestli to ohlásíš, tak už s tebou do smrti nepromluvím!“

„Cože? Tohle je vážná věc, Jebe.“

„Jenže po tomhle si už neškrtnu. Z té nehody se ještě nějak dostanu, ale když se dozvědí, že jsem se vlastní neopatrností dostal do takovéhle šlamastyky, tak končím,“ vysvětlil Jebediah.

„Tak co chceš dělat? Moc dlouho tady ležet nemůžeš,“ narážel Ansby na fakt, že si Jeb před vycházkou nedoplnil kyslíkové lahve ve skafandru.

„Musíš zkusit s tím nějak zalomcovat, třeba se pak protáhnu ven.“

Ansby to zkusil. Zkoušel to opatrně, aby si Jeb nepoškodil skafandr, ale byla to marná snaha. Nakonec ho napadlo sebrat kus antény a zkusit ji použít jako páku. Sice se brzy zlomila, ale traverza se přeci jen na okamžik nadzvedla. Jeb toho využil a povytáhl se ven. Zbývalo mu jen 10 minut kyslíku...

 

Tlak v jeho skafandru okamžitě poklesl. Přeci jen si ho někde roztrhl. Ansby Jeba popadl za ruku a oba rychle dosprintovali do kabiny. Nebezpečí bylo zažehnáno.

Mezitím v KKC upravili konstruktéři záložní pojízdný modul (stejný exemplář, který se na Munu vyboural). Dali mu další čtyři kola a silný reflektor. Tento vůz byl urychleně vyslán na Mun, aby převezl Jeba a Ansbyho do munární stanice. Nouzové řešení přesunu, totiž pěší pochod, byl kvůli Jebovu poškozenému skafandru, vyloučen.

Pojízdný modul byl na Mun dopraven úplně stejně, jako jeho předchůdce a přistál už za tmy, 400 metrů od Jeba a Ansbyho. Potom automaticky dojel k nim a Ansby ho šel zkontrolovat. Konečně se dostanou zpět do stanice...

Munární základna 3

NARAZILI JSME NA KETHAN

 Po pár hodinách, když začalo svítat, dorazila na stanici dvojice Bob a Lendon.

„Fuj, tady je ale smrad!“ prohlásil Bob, když si sundal helmu.

„Je tu smrádek, ale teplo,“ řekl Jebediah.

Bob si vzpomněl na trénink v extrémních podmínkách před lety na pólu. Taky tam měli smrádek, ale teplo. Brzy jeho čich otupěl a zvykl si.

Setkání pochopitelně potřebovalo oslavit. Za palubních zásob si vystrojili slavnostní oběd a Lendon se dokonce vytasil s flaškou šampusu Kosmičeskoje igristoje. Dotyčný lahev vykázal jako náhradní zásobník kyslíku, takže o tom nikdo v KKC nevěděl a chlapci tak mohli být v klidu. Jeb jako velitel pochopitelně dohlédl (s neuvěřitelným sebeovládáním) na to, aby se nikdo neopil a v lahvi tak zbyla ještě polovina obsahu, akorát na uvítání příští posádky.

Kompletní posádka stanice musela provádět sérii experimentů. Za tím účelem sloužil velký kontejner na vědecké přístroje umístěný na levé straně stanice. K povinnostem posádky patřilo pravidelné měření teploty, sběr a analýza vzorků a další experimenty, jako třeba pěstování rostlin.

MISE APOLLO 14

Mezitím na Kerbinu dopracovávalo KKC harmonogram nadcházející přelomové mise Apollo 14. Spolu s Gusnym Kermanem se totiž na povrch Munu dostane i první opravdový vědec, geolog a specialista na kethan, Nelsy Kerman. Ten ani na vteřinu neváhal a přijal nabídku KKC. Když jeho manželka dostala od KKC ujištění, že se Nelsy určitě vrátí dřív, než nastane její porod, pustila ho na výlet.

Technici a konstruktéři zvládli v enormně krátkém čase zkonstruovat přístroje, které s sebou Gusny a Nelsy přivezou. Munární modul byl osazen kethanovým detektorem a geologickou soupravou. Za hlavní hvězdu byl Experimentální kethanový extraktor, což byla vrtačka, speciální nádrže na kethan a konvertor kethanu na palivo. To celé posazené na osvědčený raketový stupeň, který se používal pro dopravu sond programu Muna, jako spodní část Munárních modulů a jako zadní část servisního úseku lodí Apollo. Recyklace především.

Oproti předcházející praxi byl start lodi Apollo s Munárním modulem i start Experimentálního extraktoru zahrnut do jedné mise. Všechny náklady vynášela jako vždy raketa Saturn. Na orbitě došlo ke spojení Apolla a Munárního modulu a s Extraktorem v zádech se loď vydala na cestu k Munu.

Nelsy zachycen Robinem při přechodu do Munárního modulu

  

„Brzdný zážeh!“ oznámil Gusny, když motor spustil.

„Rozumím,“ odpověděl Capcom v KKC.

Nelsy si všiml, že se Gusny po chvíli zamračil.

„KKC, vypadá to, že motor pracoval moc krátce. Můžete to potvrdit?“ zeptal se Gusny.

„Bohužel, o jedenáct sekund,“ odvětilo stroze KKC.

„Takže...?“ obrátil se Nelsy na velitele.

„Takže přistaneme dál od stanice. Zkusím to vzít ručně a uvidíme, kam tu plechovku posadím.“

Chybou automatického systému skutečně minuli místo přistání. Původně měl modul dosednout do 500 metrů od stanice, ale takhle byl modul tzv. „delší“ a to o 2800 metrů. Gusny popadl joystick a zapnul ruční řízení. Nelsy mu dával aktuální informace z přístrojů. Pracoval jako profík.

  

Gusnymu se podařilo modul zkrotit, ale přesto nebylo přistání právě ideální. Modul minul stanici a dosedl na povrch za hřebenem, přibližně 1 kilometr od stanice. Oba objekty tak neměly vizuální kontakt. Přistávací nohy se navíc až příliš zabořily do regolitu a modulem to pořádně otřáslo – to se dotkla povrchu tryska a rozsvítila se kontrolka závada motoru. Nelsy si pořádně oddechl, konečně byli na pevné zemi, i když nebylo přistání úplně v pořádku.

Po krátkém uvítání od osádky stanice, nezbylo než čekat na přistání Extraktoru. Ten dosedl 160 metrů od modulu. Nyní mohla začít práce. Gusny s Nelsym museli nejdříve prohlédnout motor a potom Extraktor. Kolem modulu se všude povalovaly utržené šrouby, což už ledacos napovídalo. Kousek za modulem ležel převrácený motor.

„KKC, tady Gusny,“ hlásil se kerbonaut, „Náš modul už zpátky nepoletí...“

„Motor nefunguje?“

„Tak trochu,“ řekl Gusny, zatímco sbíral trosky.

„Moduly předchozích posádek jsou pořád bezvadně funkční, žádný strach,“ uklidňovalo je KKC.

Kousek od stanice byly skutečně dva přistávací moduly, které sem dopravily posádky z misí Apollo 12 a 13. Oba mohly bez problému dosáhnout orbity a spojit se s lodí.

Poté, co bylo jasné, jak se věci mají, se Gusny s Nelsym vydali obhlédnout Extraktor. Ten byl naštěstí zcela v pořádku, takže se po testu palubního počítače mohlo přistoupit k experimentu. Nelsy vylezl po žebříku k ovladači a zapnul sekvenci. Z boku se vysunula vrtačka a zanořila se do země. Za pár okamžiků už v KKC propukl jásot – nádrže na kethan se začaly plnit!

Než se vyčerpaly baterie, vytěžil Extraktor 462 litrů kethanu. Mezitím co Nelsy odebíral vzorky a v místnosti řízení misí na Kerbinu se ještě potřásalo rukama, v budově opodál se už scházeli konstruktéři, aby pracovali na návrhu munární těžební základny...

Munární základna 2

PŘÍJEZD BOBA A LENDONA, POPRASK V KKC

Po pár dnech dosedl na povrch Munu, asi 3 km od stanice, modul s Bobem a Lendonem. Ti dorazili v rámci mise Apollo 13 a měli doplnit stávající posádku stanice. Přistáli v noci a vzhledem ke stavu pojízdného modulu museli počkat na světlo. Jet za tmy by bylo příliš riskantní. Obě posádky si spolu alespoň popovídaly rádiem.

 

Mezitím se na Kerbinu strhl poprask. Vědci zanalyzovali vzorky z předchozích misí Apollo a odvysílané údaje z munární stanice a zjistili, že se v munárním regolitu skrývá kethan. Tato na Kerbinu vzácná látka by se mohla na Munu nacházet v mnohem větším množství.

Díky tomuto objevu se KKC rozhodlo modifikovat harmonogram provozu munární stanice. Na Mun musí být co nejdříve odeslán prototyp vědeckého přístroje, který by dokázal ložiska kethanu objevit přímo v terénu. Jelikož vědci měli pochopitelně zkušenosti s kethanem na Kerbinu, mohli využít stávající technologii. 

Pro munární misi se použilo to, co bylo po ruce – už trochu obstarožní záložní munochod pro misi Muna 4. Byl mírně modifikován a neprodleně vyslán na Mun, do blízkosti stanice.

Přistání proběhlo v pořádku a munochod sklouzl z dopravního stupně na povrch. Z KKC byl zapnut senzor na detekci kethanu a povel k automatickému průzkumu. Vozítko projelo trasu 1,5 kilometru od místa přistání směrem ke stanici a skutečně po několika minutách objevilo ložisko kethanu. To se nacházelo na rozsáhlé ploše, v okolí, i přímo pod stanicí.

Munochod dojel až ke stanici, kde jej osobně prohlédl Jebediah a setřel prach z jeho solárních panelů (vozítko se při cestě dvakrát převrátilo a hodně se zamazalo).

V Kerbinském Kosmickém Centru okamžitě vznikl tým určený ke zkoumání využitelnosti a zpracování kethanu na Munu. Ten připravil sadu experimentů pro kerbonauty na stanici, ale neustále tlačil na vedení KKC, aby poslal skutečného vědce - geologa - přímo na Mun. To s sebou samozřejmě neslo komplikace. Stanice už neměla kapacitu na ubytování dalšího kerbonauta a stávající posádku nešlo jen tak omezit.

Řešení se našlo poměrně jednoduše. Následující mise proběhne jako ty předchozí, až na to, že posádka bude muset žít v přistávácím modulu a kerbonauti se budou na stanici střídat. Jak řekl šéf výzkumného kethanového týmu: "Výlet na Mun za peníze daňových poplatníku za trochu toho nepohodlí stojí."

Munární základna

MUNÁRNÍ ZÁKLADNA

Vznikla v rámci programu Apollo Extension Program. Na její zkompletování bylo třeba dopravit do kráteru Kiolkovskij (místo přistání Apolla 6) samotnou stanici (po zničení prvního exempláře ji dopravila mise Apollo 10 MuSt) a pojízdný modul určený k průzkumu a dopravě posádek na stanici (mise Apollo 11 PM).

Prvním úkolem bylo zprovoznění základny. Za tím účelem byla na Mun vypravena mise Apollo s pořadovým číslem 12. Posádku tvořila trojice zkušených kerbonautů: Jebediah Kerman, Ansby Kerman a Dongee Kerman, z nichž první dva na stanici měli zůstat jako první posádka.

 

Po přistání byl akorát čas na spánek. Mezitím se od stanice k modulu vydal pojízdný modul, aby vyzvedl Jeba a Ansbyho. Druhý den tak mohli poprvé vyzkoušet řízení vozidla. Ještě předtím se však vyfotografovali.

 

„Vůz reaguje dobře, ale zrychlení nic moc,“ hlásil Jebediah.

„Rychlá akcelerace není třeba,“ opáčilo KKC. „A připomínám: maximální povolená rychlost je 10 m/s!“

Po příjezdu na stanici posádka provedla všechny potřebné úkony – zapnula generátor, vysunula antény a pořádně se najedla z palubních zásob. Kdyby bylo třeba, mohla by tu posádka o dvou členech vydržet až tři měsíce. Jeb a Ansby si užívali prostoru, který jim prázdná stanice poskytovala. Zanedlouho je totiž doplní další dvojice.

Další den se začalo s průzkumem přilehlého okolí. Za řízení modulu se posadil Jeb a Ansby na něho dával pozor, aby moc nebláznil. Posádka zamířila k okraji kráteru Klarke, kde se jim naskytl překrásný výhled.

„Vsadím se, že bych to s jetpackem přeletěl,“ ohlásil Jebediah do KKC.

Capcom v KKC se do rádia pro jistotu zasmál, ale ředitel letu se zamračil. Ten by to klidně udělal, pomyslel si.

Dvojice kerbonautů sebrala vzorky půdy a po krátkém fotografování se odebrala do modulu na odpočinek a svačinu. Strava v tubách nebyla nic moc, ale Ansby si s sebou přitáhl krabici sendvičů, což oběma kerbonautům poněkud zvedlo náladu.

Pak se Jeb s Ansbym vydali k dalšímu místu, na okraj kráteru Yetti, který svým tvarem připomínal otisk stopy, tohoto mytického tvora. Cesta byla dlouhá, protože se během ní kontroloval stav modulu, hlavně kol. Když konečně dorazila posádka na místo, měla čas jen na krátké pozorování a pořízení pár fotografií. Z KKC přišel pokyn k odpočinku a Jeb s Ansbym tak přečkali svou první noc v pojízdném modulu.

 

Další den ráno se po vydatné snídani vydal Jeb s Ansbym znovu na cestu. Cílem byl nezvykle špičatý vrchol na okraji kráteru Yetti (jeho druhý „dráp“). Jízda byla velmi nebezpečná, modul pojížděl po jednom okraji hřebene a kdyby se sklouzl, nedal by se zastavit. Přesto posádka tuto cestu riskla. Jebediah řídil pomocí Ansbyho pokynů jistě a dovezl modul na úpatí hory.

   

„Máte povolení jít nahoru,“ ohlásilo KKC kerbonautům, když si trochu odpočinuli.

„Bude to chtít jetpack,“ zhodnotil Ansby, když se díval na velmi skloněnou stěnu hory.

Řízení mise to po pár okamžicích povolilo. Ansby byl první, kdo si výstup za pomocí jetpacku zkusil.

 

„Jde to výborně, za pár minut budeme nahoře,“ ohlásil Ansby.

„Pozor, kontrolujte spotřebu paliva do trysek,“ připomnělo KKC, „máte povolení vyčerpat čtvrtinu kapacity.“

Jebediah se jenom zašklebil a následoval svého kolegu nahoru. Po cestě si neodpustil trochu akrobacie, ale do rezervy se vešel. Pak už stanul na vrcholu špičaté hory, kterou pojmenoval "Pyramida". Ansby jej na vrcholu vyfotografoval a tato fotka se stala v kerbinských novinách hitem.

 

Na vrcholu vztyčil Ansby vlajku. S výškou 1921 metrů nad střední hodnotou povrchu se stali nejvýše stojícími kerbonauty na Munu. Po přestupu do modulu se vydali zpět na stanici. Bohužel se po pár stovkách ujetých metrů ukázalo, že se modul po povrchu smeká a nedokáže vyvinout vyšší rychlost, než 4 – 6 m/s. Na radu KKC posádka postupně zkusila zamknout řízení zadních kol a poté i odpojit kola od zdroje energie. To nakonec zafungovalo a posádka tak mohla pokračovat rozumnou rychlostí. To však nebylo všechno – při přejezdu hřebenu, asi 3 kilometry od stanice, najel modul na předtím neviditelný kámen a ten ulomil pravý kontejner na vzorky půdy. Pokusy ho přimontovat zpět nebyly úspěšné. Naštěstí jinak byl modul nepoškozen. Po návratu k základně nadešel posádce čas určený k provádění experimentů uvnitř stanice a čekání na doplňující posádku.

 

Zpět u základny, že chybí pravý kontejner, je dobře vidět

 

Červeně je znázorněna trasa průzkumu prvního dne, oranžovou trasa druhého dne