NOVÁ GENERACE

325. den vybrala KKP design pro raketu Moho od týmu Wernhera von Kermana. Ten navrhl dvoustupňový nosič, jehož výkon mohl být vylepšen připojením postranních boosterů. V základní verzi měla raketa požadovanou nosnost něco málo přes 4 tun na orbitu 120 kilometrů. 375. den se začalo s testováním rakety R-4 Moho. Nový nosič měl v prvním stupni jediný motor, silnější než trojice motorů na raketě R-3. Ve druhém stupni byl taktéž nově vyvinutý motor. Celá raketa byla o poznání zavalitější, než její předchůdkyně a snadno se dala rozpoznat díky oranžově natřenému prvnímu stupni. A jelikož dopadl testovací start na výbornou a raketa dostala závaží o hmotnosti přes čtyři tuny na orbitu ve výšce 120 kilometrů hned na první pokus, souhlasila KKP s náběhem harmonogramu misí programu Pegas.

Vynášený náklad, tedy kosmickou loď Pegas, nakonec zkonstruovaly dva týmy dohromady. Servisní úsek s motory navrhl tým Sergeje Kermanova, kabinu a dokovací systém tým von Kermana. Loď neměla záchrannou věžičku jako Daidalos, ale posádka byla vybavena vystřelovacími sedadly pro případ selhání nosiče. Současně byl představen nový tým kerbonautů – k původnímu týmu přibyli Cordred, Dokin, Andon a Wehrson Kerman.

Harmonogram misí Pegas, interně v KKP označený jako 1. fáze:

Pegas 1 – bezpilotní testovací let lodi. Vyzkoušení všech palubních systémů a funkčnost brzdícího štítu. 390. den 2. roku.

Pegas 2 – první let s posádkou. Zkouška manévrování na orbitě. 410. den 2. roku. (velitel Bill, pilot Roton)

Pegas 3 – první výstup do volného kosmu. 4. den 3. roku. (velitel Dillan, pilot Cordred)

Pegas 4 – dlouhodobý pobyt v kosmu (minimálně 7 dní). 24. den 3. roku. (velitel Dokin, pilot Andon)

Pegas 5A – pokus o let ve formaci s druhou lodí. 44. den 3. roku. (velitel Bill, pilot Wehrson)

Pegas 5B – pokus o let ve formaci s druhou lodí. 45. den 3. roku. (velitel Roton, Cordred)

Pegas 6 – dokování s cílovým tělesem na orbitě. 65. den 3. roku (velitel Dillan, pilot Andon)

Pegas 7 – dokování s cílovým tělesem a velké zvýšení orbity soulodí. 85. den 3. roku. (velitel Dokin, pilot Andon)

Pegas 8 – pokus o transmunární let. 105. den 3. roku. (velitel Bill, pilot Wehrson)

Po nezbytných přípravách byl přesně podle plánu zahájen program Pegas startem rakety R-4 390. den. Mise Pegas 1 s bezpilotní lodí začala velmi dobře, oddělení prvního stupně dopadlo v pořádku ve výšce 48 kilometrů a pak se zažehl druhý stupeň. Také ten odvedl dobrou práci a usadil loď Pegas na kruhovou orbitu ve výšce 120 kilometrů, přesně podle plánu.

Na oběžné dráze pak byly překontrolovány palubní systémy, rozevřely se solární panely, několikrát byla spuštěna dokovací sekvence, během níž se otevřel štít dokovacího portu a vyklopila se naváděcí anténa. Loď poté automaticky zahájila řízený sestup do atmosféry, kde se vyzkoušelo aerodynamické brzdění. To také dopadlo na výbornou a protože Pegas bezpečně dopadl do oceánu a technici během mise nezjistili žádné podstatné závady, dostala nadcházející pilotovaná mise zelenou.

410. den byl na odpalovací rampě přichystán třetí exemplář rakety Moho, na jejíž špici seděla loď Pegas. Uvnitř pak ve svých sedačkách kerbonauti Bill a Roton. Na práci nosné rakety si nebylo možné jakkoliv stěžovat, takže se Pegas 2 dostal na orbitu naprosto v pořádku. Po krátké kontrole přístrojů se posádka zabývala manévrováním. Motor Pegasu byl několikrát zažehnut a s jeho pomocí se loď dostala až do apoapsidy ve výšce 300 kilometrů.

Následovaly další manévry za použití malých manévrových trysek, vše prováděli Bill s Rotonem pomocí ručního řízení. Žádné potíže nebyly během mise zaznamenány. Také automatický systém řízení lodi fungoval spolehlivě, dokázal se správně orientovat podle souhvězdí a také podle slunce.

Posádka pak nechala automatiku provést brzdný manévr a odpojení servisního úseku. Vše dopadlo jak mělo a loď se po aerodynamickém brzdění snesla na padácích do oceánu. Po čtyřech obletech Kerbinu byla první pilotovaná mise programu Pegas ukončena a Billovi a Rotonovi nezbývalo než počkat, až je vyzvedne záchranářská loď.

Poslední dny 2. roku byly vyplněny přípravami na první kosmickou vycházku. Ovšem to nebylo jediné, co se během těch dní stalo – 415. den se v atmosféře rozpadl historicky první satelit SAT-2, když strávil obíháním Kerbinu 1 rok, 403 dní a 2 hodiny. A letectvo znovu připomnělo, že nezahálí, když odtajnilo prototyp kosmoplánu, pro vzdušné zkoušky.

Starty 2. roku: Raketa R-3 (KKP) – 7 startů, všechny úspěšné (náklad kabiny Daidalos 1-5, družice Meteosat 1 a K-Sat); raketa R-4 (KKP) – 3 starty, všechny úspěšné (náklad lodě Pegas 1-2, jeden testovací let); raketa URS (letectvo) – 4 starty, 1 neúspěšný (náklad letouny X-1B a X-1C); raketa Vulkan (letectvo) – 3 starty, 1 neúspěšný (náklad 4 družice KOMSAT, dva testovací lety)

CO DÁL?

KKP již před misí Daidalos 5 přijala rozhodnutí, že bude pilotovaný program dále rozvíjet. Po ukončení programu KDK vypracovala KKP předběžnou studii na pokračovací program. Ten měl umožnit to, na co KDK nestačil, tedy umožnit manévry na orbitě, mít více kerbonautů na palubě lodi, provádět složitější operace jako dokování nebo výstupy do kosmu a provádět dlouhodobé pobyty na orbitě. K tomu byly potřeba především dvě věci: Nová loď a nový raketový nosič.

Letectvo už mělo také vymyšlenou strategii na nejbližší dobu a na rozdíl od KKP už pilně pracovalo na jejím uskutečnění. Plán počítal s vypuštěním několika satelitů pro vojenskou komunikaci a se zavedením znovupoužitelného kosmpolánu pro víceúčelové mise. K tomu se výborně hodily znalosti získané z provozu letounu X-1. Práce na nové raketě schopné vynášet kosmoplán a další náklady probíhaly poměrně rychle, protože se využívaly již existující technologie. Po několika pokusech se letectvu podařilo zkosntruovat raketu Vulkan. Její první stupeň byl nadopovaný blok URS a druhý stupeň byl podobný raketě KKP R-3. Vulkan měl být schopen vynášet náklad o hmotnosti 4,5 tuny na orbit 100 kilometrů.

První testovací start rakety se konal 230. den a skončil katastrofou, protože zcela selhal řídící systém. Nicméně letectvo zvyklé na počáteční neúspěchy raketu mírně přepracovalo a 245. den to zkusilo znovu.

 

Na špici rakety bylo jako předtím upevněno závaží o hmotnosti 4,5 tuny. Start se tentokrát vydařil a veškeré manévry proběhly úspěšně. Druhý stupeň vynesl závaží do apoapsidy 100,3 kilometrů a pak zakulatil orbit na konečných 100,3x99,9 kilometrů. Zatímco se dokončovaly práce na satelitech, zvítězila myšlenka, aby byly satelity vyneseny na orbitu najednou, aby se využila kapacita rakety Vulkan. Pokud by ale Vulkan selhal, znamenalo by to ztrátu všech čtyř družic. Letectvo bylo připravené to risknout a start čtyř satelitů najednou byl naplánován na 270. den.

KKP zatím souhlasila s vypuštěním jednoho vědeckého a jednoho komerčního satelitu. Vědecký satelit Meteosat 1 jak už název napovídá sloužil k meteorologickým měřením, komerční satelit K-Sat měl pomoci komunikační společnosti. Starty se uskutečnily 250. a 260. den za pomocí rakety R-3. Úspěšná „er trojka“ se stále vyráběla, protože KKP s ní počítala pro další vynášení družic. Obě mise dopadly úspěšně, Meteosat byl posazen na orbitu 170x150 kilometrů, K-Sat na 120kilometrovou orbitu s inklinací 25 stupňů.

Satelity KOMSAT letectva byly vyneseny podle plánu 270. den pomocí nosiče Vulkan. Protože měly družice menší hmotnost, měla raketa Vulkan palivovou rezervu a tak mohla provádět potřebné manévry na orbitě. Satelity byly vypouštěny po dvojicích v určitých rozestupech. Všechno se podařilo na výbornou a protože ještě zbylo palivo, mohl druhý stupeň Vulkanu provést brzdný manévr a řízeně zaniknout v atmosféře.

Agentura KKP vydala 275. den přesné specifikace nadcházejícího pilotovaného programu, který dostal oficiální název „Pegas“. Nová kosmická loď měla mít kapacitu dvou kerbonautů, měla umět manévrovat na orbitě a měla umožňovat vykonání kosmické vycházky. Maximální hmotnost byla stanovena na 4 tuny u standardní varianty a 6 tun u tzv. těžké varianty, která měla mít v adaptéru malý nákladový prostor. Loď měla do kosmu vynášet nosná raketa s novým výkonnějším motorem, která dostala název „Moho“ a mělo se jednat o modulární konstrukci.

Cíle programu Pegas byly taktéž přesně stanoveny: Otestovat dlouhodobý let (v řádu dnů), dosáhnout přiblížení dvou plavidel na orbitě, uskutečnit dokování dvou plavidel na orbitě a vykonat tzv. kosmickou vycházku. Vrcholem programu měla být mise, při které by se obletěl Mun. Konstrukční týmy obdržely specifikace a práce na plavidle nové generace se okamžitě rozběhly.

V reakci na KKP uvolnilo letectvo také některé materiály týkající se jeho nového pilotovaného programu. Ukázalo se, že letectvo vyvíjí kosmpolán, který bude používán k inspekcím a údržbě satelitů na orbitě, fotografování povrchu Kerbinu a obsluze miniaturní orbitální stanice.

DAIDALOS

Nálada v KKP nebyla mírně řečeno zrovna jásavá. Nejvíc zuřil Bill Kerman, kterému vlastně uteklo prvenství v kosmu, kdyby neletěla ta blbá opice. Muselo se však jít dál. KKP již měla vypracovaný plán programu a vyráběl se hardware potřebný pro následující mise. Na den 116 byl naplánován let mise Daidalos 2, který měl být pilotovaný Billem Kermanem. Mělo jít jen o balistický skok do kosmu, jako uskutečnil Jebediah.

Následovat měla mise Daidalos 3 s pilotem Dilanem Kermanem. Během ní se měla kabina dostat na vyšší orbit kolem 150 kilometrů. Teprve mise Daidalos 4 měla být chabou náplastí na prvenství letectva. V plánu bylo totiž dosažení orbity. A mise Daidalos 5 měla otestovat schopnosti kerbonautů v kosmu, plánovány byly celé dva dny na orbitě.

Jak se blížil datum startu Daidala 2, přešla Billa zlost a nastoupilo vzrušení. Vždyť poletí do kosmu! 116. den byla raketa R-3 s kabinou Daidalos 2 podle plánu připravena ke startu. Ten byl dvakrát odložen, protože environmentální systém opakovaně přehříval kabinu. Ale nakonec se problém podařilo odstranit a začalo odpočítávání.

Krátce po startu se kabina rozvibrovala a všechno uvnitř začalo příšerně chrastit. „Hroznej šunt!“ pomyslel si Bill, ale nahlas jen řekl: „Je to trochu tvrdé, ale všechno šlape.“

Jízda se zklidnila až po odhození prvního stupně. Rovněž došlo k oddělení záchranné věžičky.

 

Motor druhého stupně pracoval na výbornou a Daidalos stoupal v pořádku dál. Stejně tak proběhlo bez obtíží oddělení kabiny od druhého stupně. Bill pocítil stav beztíže...

Kabina Daidalos poskytovala jen malé okénko k pozorování vnějšího okolí, ale i tak byl pohled skrz ně uchvacující. Nebyl čas na kochání se výhledem, Bill musel vyzkoušet manuální řízení a provedl několik manévrů. Jeho kabina zatím dosáhla maximální výšky 87 kilometrů. Pobyt v kosmu byl úžasný, ale mise se rychle chýlila ke konci. Bill zorientoval kabinu proti směru letu a zažehl brzdící motor. Potom jej odhodil, spolu s nádrží.

„Hodně štěstí Bille,“ popřálo řídící středisko, zatímco se kabina pomalu začínala nořit do hustých vrstev atmosféry. Během aerodynamického brzdění nefungovalo spojení s pozemní kontrolou, takže když zaslechli znovu Billův hlas, propukli kerbalové v KKP v jásot. Padák se otevřel a kabina nakonec naprosto v pořádku dosedla na zem. Mise Daidalos 2 tak skončila naprostým úspěchem.

122. den následovala mise Daidalos 3. V kabině tentokrát seděl pilot Dilan Kerman a za cíl měl dosažení apoapsidy ve výšce minimálně 150 kilometrů a pojídání stravy v beztížném stavu, aby se získaly zkušenosti pro orbitální let.

Jako v předchozím případě, i teď pracovala nosná raketa R-3 naprosto bez problémů a dopravila Dilana v kabině Daidalos až do výšky 160,7 kilometrů. První cíl mise se tedy podařilo splnit. Dilan brzy po odhození druhého stupně a po překontrolování řízení své lodi přešel na testování kosmické stravy. Pyré v tubách ho sice po chuťové stránce nijak nenadchlo, ale dalo se bez problémů jíst. Pití vody vyžadovalo mírnou opatrnost, ale také se to obešlo bez problémů.

Dilan měl na rozdíl od Billa možnost vidět východ Slunce a dokonce zaměřil skrz malý průzor i Mun. Měl více času a tak si mohl tyto krásné scény vychutnat. Samozřejmě je také vyfotografoval.

Nicméně čas se nedal zastavit a tak se dosud nejdelší pobyt kerbonauta v kosmu nachýlil ke konci. Dilan zorientoval loď proti směru letu a zažehl brzdný motor. Daidalos poslušně zpomalil a brzdný úsek mohl být odhozen. Vše proběhlo naprosto bez problémů a kabina se s Dilanem Kermanem ponořila do atmésféry, kde ji tření zpomalilo tak, že bylo možné vystřelit padák. Daidalos 3 šťastně přistál do oceánu po více než třiceti minutách v kosmu.

135. den bylo vše nachystáno na misi Daidalos 4. Do kabiny usedl pilot Roton Kerman, před kterým stál úkol vyletět až na stabilní orbit kolem Kerbinu a obletět planetu minimálně třikrát. Během mise měl provádět různá vědecká pozorování, ovšem hlavním cílem bylo vyzkoušet dlouhodobou práci palubních systémů. Očekávaný orbit byl zhruba ve výšce 90 kilometrů.

Nosná raketa R-3 odvedla svou standardní výbornou práci a dopravila Daidalos 4 do výšky 90 kilometrů v apoapsidě. Pak bylo nutné motor druhého stupně vypnout a znovu zapnout až v apoapsidě, aby se zakulatil orbit. Druhý stupeň nezklamal a odvedl svou práci dobře. Během prvního obletu planety zůstal stupeň ke kabině připevněný, kdyby byly třeba korekce dráhy.

Ale protože nic takového potřeba nebylo, byl stupeň při druhém oběhu oddělen. Roton se dal v kosmu taky do práce a zaznamenával průběh experimentů, především zdravotnických a také například měřil radiaci. Během druhého oběhu snědl všechno jídlo v kabině a pak vyzkoušel manuální řízení lodě. Vše šlo jako na drátkách, pouze se rychleji vybíjely baterie, takže KKP rozhodla, že plánované tři oblety Kerbinu budou muset stačit. Na konci třetího oběhu provedl Roton brzdný manévr a následně odhodil brzdný úsek. Také tento manévr proběhl v pořádku a kabina Daidalos 4 bezpečně přistála do oceánu. Roton strávil v kosmu celkem 1 hodinu a 40 minut.

V mezičase příprav na misi Daidalos 5 (která měla být dvoudenní a tedy bylo třeba jistých úprav kabiny) se KKP rozhodovala, jak bude s pilotovanými lety pokračovat. Program KDK sice nesplnil svůj hlavní cíl, totiž dostat do kosmu kerbonauta jako první, ale přinesl množství nových poznatků a zkušeností, které by bylo škoda nevyužít. Navíc hlavní konkurent – letectvo – rozhodně neusnulo na vavřínech a začalo vyvíjet nový kosmický systém. KKP se tak nakonec přiklonila k novému pilotovanému programu, který by dovolil prohloubit znalosti pilotované kosmonautiky a naučil by KKP orbitálním manévrům a dalíšm užitečným věcem, s výhledem na přistání na Munu, od kterého si hlavně vědci slibovali velké úspěchy.

160. den nadešel čas pro misi Daidalos 5. Na palubě kabiny byl Bill Kerman a měl před sebou (na svou dobu) dlouhodobý pobyt v kosmu. Kabina Daidalos musela být pro tuto misi upravena – dostala výsuvnou anténu, fotovoltaický článek na dobíjení palubních baterií a nový systém podpory života, zahrnující i palubní wc. Jelikož se jednalo o finální misi programu KDK, měli všichni zájem, aby dopadla co nejúspěšněji. Cíle mise nebyly ani tak vědecké, jako spíše technické – prověřit palubní systémy lodě a udržet posádku na živu v co nejvíce komfortním prostředí.

R-3 odstartovala naprosto spolehlivě a druhý stupeň konal obvyklou dobrou práci. Vzrušení v řídící místnosti však prudce vzrostlo, když se po odstřelení prvního stupně rakety ozval Bill:

„Tady pětka, mám červenou pro ZRS!“

Stejnou barvou svítila i kontrolka u operátora rakety v řídícím středisku, takže to nebyla porucha palubního systému. Znamenalo to, že ZRS, neboli záchranný raketový systém (záchranná věžička), se neoddělil po odstřelení prvního stupně, jak bylo určené. Věžička zůstala připojená ke kabině, zatímco se zažehl druhý stupeň. Technici na Kerbinu se rozhodli raději počkat s řešením problému až bude Daidalos na orbitě.

Kabina v pořádku dosáhla kruhové orbity 90x90 kilometrů. Po překontrolování palubních systémů se všichni dali do řešení nečekaného problému. Věž bylo potřeba oddělit, protože jinak by měla kabina špatně položené těžiště pro sestup a taky se pod věží nacházel padák. Bill tedy stiskl tlačítko pro manuální oddělení, jenže nic se nestalo. Ani když několikrát kopnul do stěny kabiny v naději, že se věžička uvolní. Seděla pevně. Další možností bylo dálkově z KKP spustit záchranný program, během něhož by byla věžička aktivována. Jenomže pokud by znovu selhalo oddělění jako nyní, věžička by mohla kabinu akorát vyvést z dráhy. A protože Daidalos nemohl na orbitě nijak manévrovat, byla i tato možnost zavržena. Zbývala poslední varianta, ale tu KKP nechalo až na konec mise.

Následně si tedy Bill užíval kosmického letu. Při své první misi byl v kosmu jenom pár minut, zato teď tu má strávit dva dny. Během obletů Kerbinu se staral o experimenty a také fotografoval planetu. Pomocí průzoru se každou volnou chvíli díval ven a při jednom z oběhů měl krásný výhled na startovní rampu, odkud se vydal do kosmu.

Bill také prospal přesně stanovený počet hodin a dokázal, že ani tato činnost není v kosmu problematická. Palubní systémy fungovaly dobře a Daidalos tak Billa nijak netrápil. Až tedy na neposlušnou záchrannou věžičku. Když byl druhý den oznámen Billovi konec mise a návrat na Kerbin, musel se nejprve zbavit ZRS. Jediná zbývající možnost byla odstřelit vnější kryt padáku, který by oddělil věžičku i osmiúhelníkovou nosnou konstrukci. Vnější kryt padáku se však obvykle odděluje až v atmosféře ve výšce 6 kilometrů. Padák je sice ještě chráněný vnitřním krytem, jenže u něho není žádná záruka, že vydrží atmosférické brzdění kabiny v rozžhavené plazmě. Ale protože jiné řešení nezbývalo, aktivoval Bill ještě na orbitě padákový systém. Věžička s nosnou konstrukcí ladně odplula od Daidala a Bill krátce na to zahájil brzdný manévr, pak oddělil brzdný úsek a v duchu se připravoval na sestup. 

Snažil se nemyslet na to, jak se ve vysoké rychlosti rozplácne na zemi. Padák musí fungovat!

Když pominulo přetížení a kabina padala do oceánu, pozoroval Bill výškoměr stále rychleji mu tlouklo srdce. Teď, 6 tisíc metrů. Pocítil škubnutí a rozsvítil se transparent na palubní desce. Naštěstí zelenou barvou!

„Tady pětka, padák je venku a je v pořádku!“

„Skvělé Bille, můžeme zase dýchat,“ odvětil capcom Dilan v KKP, kterému právě spadl obrovský kámen ze srdce.

Daidalos se nakonec bezpečně snesl do oceánu. Mise trvající 2 dny a 12 minut byla šťastně u konce. Stejně tak skončil program KDK, Kerbal Do Kosmu.

Pozn.: čas je uváděný v Kerbinském formátu – 1 den=6 hodin, 1 rok=426 dní.

KDO BUDE PRVNÍ?

KKP začala s výběrem budoucích kerbonautů a postupně vybrala trojici z nich: Billa Kermana, Dilana Kermana a Rotona Kermana. Tito kerbalové byli podrobování náročnému tréninku, zatímco se konstruktéři a vědci snažili postavit kosmickou loď, nebo spíše kapsli, ve které by dokázal kerbonaut přežít let do kosmu. Podle předběžných plánů měl být nejprve na palubě lodi vypuštěn pokusný živý tvor – pes, nebo opice – a pak by následoval první pilotovaný let po balistické křivce. Pak měly následovat delší a delší lety a pokud to bude možné tak i dosažení orbity.

Letectvo mělo v plánu jednodušší postup: Prvním letem se měl Jebediah dostat do výšky 60 kilometrů (to se zatím stále nedařilo) a během druhého letu se měl pokusit dosáhnout kosmického prostoru. 83. den to letectvo zkusilo znovu a Jebediah odstartoval vzhůru do oblak...

Podélné oscilace se opět objevily, ale řídící automatika dokázala udržet raketu v požadovaném směru. URS byl v pořádku odhozen, pilot provedl překlopení letounu a zapnul motory. Zážeh se podařil a X-1B vytrvale stoupal. A stoupal... Když se na monitorech v řídícím středisku ukázala telemetrická data, propukli vojáci v jásot. Apoapsida Jebovy dráhy se nacházela ve výšce přes 64 kilometrů! Jebediah pomocí ještě jednoho krátkého zážehu prodloužil dráhu letu a v rychlosti pořídil snímek, kde zachytil co viděl ze své kabiny. X-1B pak bezpečně přistál na padácích (i když v hodně hornatém prostředí).

 

Letectvo se posléze rozhodlo, že X-1B potřebuje úpravy padákového systému, aby mohl letoun přistát i v méně vhodných místech. KKP zatím prováděla testování prototypů jednomístné kabiny a oznámila, že její kosmická loď ponese jméno „Daidalos“. Dva konstrukční týmy nabídly mírně rozdílné kabiny – první tým prosazoval kulovitou kapsli, zatímco druhý (se kterým spolupracoval i von Kerman) navrhoval kabinu kónického tvaru. V KKP se nakonec rozhodli pro druhou variantu a o 3 dny později po letu konkurenčního X-1B, začali se zkouškami nové kabiny.

 

Konstruktéři zvažovali použití vystřelovací sedačky, ale nakonec dali přednost záchranné raketové vežičce. Pokud by nosná raketa selhala, věžička by vystřelila kabinu s posádkou mimo startovní rampu, přičemž fakt, že by se kerbonaut nacházel v bezpečí uvnitř kabiny a tedy by nebyl vystaven horkým spalinám, byl rozhodující pro tuto volbu. Testování zahrnovalo správnou funkci věžičky, odstřelení brzdného úseku na spodku kabiny a správné funkce padáku. Kabina byla bez pilota vystřelena celkem třikrát, pokaždé se 100% úspěšností. Při čtvrtém pokusu byl již na palubě pilot – Bill Kerman, který měl také letět jako první na ostrou misi. I tato zkouška dopadla úspěšně.

98. den byly testy dokončeny a na odpalovací rampě byla promptně vztyčena nosná raketa R-3. Na její špici se začala připevňovat kabina Daidalos, ovšem zatím pouze s opičákem Kokem na palubě. Kerbonauty Billa, Dilana a Rotona to moc netěšilo a hlavně Bill se ozýval proti tomuto letu. Bál se, že než přijde na řadu on, letectvo dosáhne kosmu dřív. KKP ovšem neustoupila a trvala na zkušebním letu s opicí. Bill proto poslal přímo řediteli KKP rozhořčený dopis, kde se mimo jiné psalo: „Co zvládne opice, to dokážu taky!“

Nicméně Koko opravdu letěl v kabině Daidalos 1 jako první. Start proběhl 107. den. Řídící systém rakety pracoval naprosto v pořádku. Po vyčerpání paliva v prvním stupni byla zároveň s ním odpojena i záchranná věžička a začal pracovat druhý stupeň. Ten postupně vynesl kabinu Daidalos až do výšky téměř 90 kilometrů, přesně jak bylo plánováno.

Podle palubních lékařských přístrojů neměl stav beztíže, až na nějaký stres, na Koka žádné následky. Koko v beztížném stavu jedl banán a pil vodu a nedělalo mu to žádné zásadní komplikace. Jediným problémem se tak stala narůstající teplota v kabině, kterou měl na svědomí porouchaný environmentální systém. Po uplynutí 10 minut se kabina zorientovala proti směru letu a spustil se brzdící motor. Úspěšný zážeh zbrzdil Daidalos 1 a zkrátil tak trajektorii letu. Poté byl brzdný úsek odhozen. Kabina se posléze začala nořit do atmosféry a došlo na aerodynamické brzdění. Štít se rozžhavil skoro do běla a Koko zažil výrazné přetížení. 

Ve výšce 4 kilometry nad zemí se automaticky otevřel padák a kabina se snesla hladce na povrch Kerbinu rchlostí 5 m/s. Tak byla úspěšně dokončena mise Daidalos 1, během níž se do kosmu poprvé v historii dostal živý tvor. Zároveň to byla generální zkouška na vystřelení kerbonauta Billa v téže lodi. Ovšem zatímco KKP oslavovala zdařilou misi, Jebediah Kerman dokončoval přípravu na svůj epochální let.

112. den letectvo přistavilo na startovní rampu urychlovací raketový stupeň URS a na jeho vrchol byl stejně jako v předchozích případech připevněn raketový letoun X-1, tentokrát v upravené nové verzi C. A za kniplem seděl, jako předtím, nejlepší kerbinský testovací pilot – Jebediah Kerman.

Úpravy nosiče URS dokázaly zcela eliminovat předchozí oscilace a let tak byl úplně hladký. Až příliš hladký, jak se obával řídící mise. Jebediah si ale věřil a měl také důvěru ve stroj, ve kterém letěl.

„URS odhozen, motory naplno!“ zvolal Jebediah zvesela. Následně byl zatlačen hluboko do sedadla silou hlavního motoru svého letadla. X-1C stoupal znamenitě. Po pár minutách se ozvalo řídící středisko.

„Jebe, máme výpočet dráhy. Je to 107 kilometrů!“ Kromě tohoto oznámení byly v pozadí slyšet jásavé výkřiky, které se opakovaly ještě později, když Jebediah oznámil dosažení apoapsidy ve výšce 107,6 kilometru. Ze svého kokpitu měl naprosto úžasný výhled.

„Páni, to je podívaná! Kerbin je z takové výšky úžasně kulatý,“ říkal Jeb, zatímco uvolňoval kameru ze schránky. Pak pořídil několik záběrů. Ale na kochání se nezbývalo moc času, protože bylo třeba zahájit přípravu k sestupu.

Začíná být pořádný vedro,“ ohlásil Jeb, zatímco se kolem letounu objevovala rozžhavená plazma. Sestup byl nejnáročnější částí mise, bez debat. Automatický systém pouze udržoval letoun ve správném náklonu, ostatní pilotáž musel provádět Jebediah sám. Konečně se letoun dostatečně zpomalil a Jebediah přebral řízení naplno. Musel provést zatáčku, aby navedl letoun mimo pohoří, na rovinatou planinu a poté odpálil záďové padáky, aby ještě víc zpomalil. X-1C pak hladce doklouzal k vytipovanému místu a přistál.

Tedy, samo přistání nebylo úplně hladké, protože se nepodařilo odstřelit spodní směrovku. Letadlo se tak překlopilo na jednu stranu, ale až na drobné oděrky se nic nestalo.

„Chlapi, to byla jízda!“ Teprve na zemi si Jebediah uvědomil, co vykonal. A zatímco se soukal z kokpitu, přijížděli k němu v džípu vojáci, aby pořídili jeden z nejslavnějších snímků v dějinách Kerbinu.