HORIZONT II

242. den startoval Ronzer Kerman ke své misi H-7, jejímž cílem bylo spojení se stanicí Horizont. Spojení proběhlo naprosto v pořádku, tentokrát se navíc podařilo zadokovat kosmpolán i stanici v jedné rovině. Ronzer měl za úkol vyměnit kazety s filmem, což provedl a vložil místo nich nové. Také nainstaloval do přihrádky experiment „Oáza“, což byla skleněná nádoba se semeny různých rostlin. Díky tomu mohli vědci zkoumat jejich růst v beztížném stavu. Ronzer se nakonec na stanici zdržel čtyři dny a poté se vrátil zpět na Kerbin. Následující mise H-9 byla stanovena na 296. den.

262. den odstartovala mise H-8. Sheplin Kerman pilotoval X-2 Delta, který se měl přiblížit k satelitu KOMSAT 4 a během výstupu do kosmu z něho měl Sheplin vyjmout datové kazety a provést prohlídku satelitu. Pokud by mise šla podle plánu, srovnalo by letectvo s KKP krok co se týče provedení výstupu do kosmu.

První přiblížení k satelitu muselo být přerušeno, protože kvůli menšímu zpoždění při výpočtech vlétl KOMSAT do neosvětlené poloviny oběžné dráhy. V takových podmínkách se úkol nedal splnit, takže Sheplin počkal až zase vyjde slunce a provedl druhý pokus. Napodruhé již všechno vyšlo a Sheplin zaparkoval svoji Deltu 10 metrů od satelitu.

Automatický orientační systém zajišťoval neustálé natočení přídě k satelitu. Sheplin odpojil hadice klimatizačního systému od svého skafandru, nasadil si přilbu a zatáhl za páku ventilu. Zakrátko se rozsvítilo zelené světlo.

„Dekomprese hotová,“ oznámil Sheplin do rádia. Pak položil ruku na madlo kabiny.

„Vypadá to dobře, máš zelenou!“ ohlásilo řízení mise.

Sheplin se zhluboka nadechl a pevně zatáhl za madlo. Překryt kabiny se vyklopil a do kokpitu pronikly ostré sluneční paprsky. Pilot odepnul pás, který ho přidržoval k sedačce. Teď už se zbývalo jen odrazit...

Sheplin byl sice prakticky založený, ale pohled na Kerbin z výšky 100 kilometrů mu vzal všechna slova. Přistihl se, jak s idiotským úsměvem zírá na klenot pod sebou. Nicméně práce rozhodně nečekala, takže se velmi opatrně vydal k satelitu. Proceduru znal samozřejmě nazpaměť, takže mu šla od ruky – povolit dva šrouby, odklopit krytku, páčkou odjistit a vyjmout dvě kazety s nahranými daty. Místo nich založil dvě nové a ostatní práci provedl v opačném pořadí. Pak ještě vizuálně zkontroloval antény a celkový stav družice.

Inspekce satelitu se zdařila a protože proběhla bez nejmenších potíží, provedl Sheplin ještě na závěr své mise čtyři snímkovací oblety Kerbinu. Pak bezpečně přistál. Další satelit měl být navštíven během mise H-10 322. den.

Pozemní sledovací středisko 285. den zaznamenalo ztrátu kontaktu se satelitem KOMSAT 2. Spojení se nedařilo obnovit a když byl 290. den zaznamenán rozpad neznámého tělesa v atmosféře, bylo letectvu jasné, že o satelit přišlo.

296. den byla na odpalovací rampě vztyčena raketa Vulkan s kosmickýcm letounem X-2 Delta, za jehož kniplem seděl Obden Kerman. Za úkol měl doletět na stanici Horizont a vyměnit další sadu fotografických filmů. K tomu ještě překontrolovat experimenty na palubě a provést kontrolu teleskopu. Při startu byly navzdory předchozím úpravám nosné rakety znovu zaznamenány podélné oscilace. Ale samotný start, ani let na orbitu to nijak neohrozilo a Obden se tak mohl pustit do pronásledování stanice.

Když ji po několika obletech dohnal, zahájil proceduru dokování. Bohužel se kontrolka dokovacího portu rozsvítila červeně a ne zeleně, přestože se aerodynamický kryt v pořádku odklopil. Obden na radu pozemního střediska zkusil přesto zadokovat, v naději že se snad jedná jen o poruchu signalizace. X-2 se stanice dotkla, ale bzepečnostní západky v dokovacím portu nezaklaply. Rozladěný Obden tak musel misi zrušit a vrátit se na Kerbin.

Špatné zprávy se nevyhnuly ani agentuře KKP. Všechny pokusy o restart systémů Munochodu dopadly špatně a vozík tak sice vysílal a přijímal radiové signály, ale nefungoval. KKP se tak rozhodla misi Muna 3 oficiálně zrušit...

308. den se na zkušebním polygonu agentury KKP poprvé zažehla skupina motorů prvního stupně nové nosné rakety.

318. den byl stanoven jako druhý pokus předchozí neúspěšné misi ke stanici. Pilotem Delty během mise H-9A byl znovu Obden a jeho úkoly se od předchozích nijak nelišily. Start i na druhý pokus vyšel a všichni teď doufali, že bude opravený dokovací mechanismus fungovat. Bohužel se stal jiný problém a sice že Obden nezvládl přiblížení ke stanici a při pokusu to napravit vyplýtval příliš velké množství monopropelantu. Mise tak musela být znovu zrušena a Obden byl zakrátko přesunut do záložní skupiny kerbonautů (měl už jeden škraloup, když při misi H-6 musel nouzově přistát na záložní letištní ploše...). Kvůli potřebným přípravám na další misi byl třetí pokus spojit se se stanicí odložen až na 350. den v rámci mise H-9B.

322. den tak proběhla mise H-10, naprosto podle plánu. V kokpitu Delty seděl Ronzer Kerman. Cíl mise: inspekce satelitu KOMSAT 3. Výsledek mise: Naprostý úspěch. Při návštěve dalšího satelitu 382. den se již měla Delta dostat k novému stroji, náhradě za KOMSAT 2.

350. den nadešel třetí pokus doletět ke stanici Horizon. V kosmoplánu Delta seděl zkušený pilot Sheplin Kerman, který měl na stanici zůstat celých 10 dní, protože se kvůli předchozím neúspěšným pokusům nahromadila práce. Stíhání stanice dopadlo úspěšně a zbývalo už „jen“ zadokovat. Vše nakonec fungovalo podle plánu a X-2 se se stanicí v pořádku spojila.

První práce se týkala experimentu „Oáza“. Sheplin musel nainstalovat novou nádobu, protože předchozí rostliny uhynuly (měly být vyzvednuty mnohem dřív). Dále musel vyjít do volného prostoru a zkontrolovat solární panely a radarové antény. Naposledy přelezl po žebříku až k vnějšímu konci teleskopu a překontroloval čočku a mechanismus zavírání ochranného krytu. Jako poslední vyměnil kazety s filmem uvnitř stanice a pomalu se chystal domů.

Po deseti plánovaných dnech na orbitě se Sheplin se svou Deltou odpoutal a zamířil zpět na Kerbin. Následující mise ke stanici H-12, byla naplánovaná na 410. den.

MUNA

Jak bylo oznámeno, v rámci programu Muna měly proběhnout nejméně další dvě mise. Kvůli zrušení kontraktu na další výrobu raket R-3 tak byl počet misí stanoven na právě dvě. Během mise Muna 2 měla přistát sonda v kráteru Galileo a při misi Muna 3 mělo být v kráteru Kopernikus vysazeno robotické vozítko.

230. den tak odstartoval předposlední exemplář nosné rakety R-3 se sondou Muna na palubě. Let až do přiblížení k Munu probíhal jako přes kopírák s předchozí misí, jenže pak se stala chyba. Sonda se špatně zorientovala a nenatočila své solární panely proti slunci. Baterie se tak vybily a sonda se stala neovladatelnou. Řídící středisko se však nevzdalo a stále se pokoušelo s nepříznivou situací něco provést. Jelikož sonda byla stále na trajektorii volného návratu, nehrozilo, že by odlétla kamsi do meziplanetárního prostoru. Proto se v KKP rozhodli, že sondu ponechají obíhat Kerbin a vyčkají, zda se situace nezlepší.

Po devíti dnech se sonda konečně natočila proti slunci a palubní baterie se naplno dobily. Teď zbývalo provést nové manévry, které by sondu dostaly na munární orbit. S palivem to bylo opravdu těsné, ale řídící technici to dokázali a 11. den své mise se Muna 2 konečně snesla na povrch Munu. Přistání nebylo ideální, hrozilo, že se sonda převrátí, ale nakonec zůstala stát pevně.

270. den došlo k tzv. „třešničce na dortu“ v programu Muna. K měsíci se vydalo robotické vozítko „Munochod“, téměř celé navržené konstruktéry týmu Sergeje Kermanova. Cílem mise měl být jednak průzkum lokality v kráteru Kopernikus a pak také odzkoušení pohybu a práci se vzorky přímo na povrchu Munu. Vozík vynášela zcela poslední vyrobená raketa R-3, takže se všichni modlili, aby náhodou neselhala, protože mise by se jinak nedala opakovat. Spolehlivá „er trojka“ však nezklamala a úspěšně dopravila Munochod na munární orbit.

Poté byl druhý stupeň odpojen a sonda začala zcela automaticky s přistávací sekvencí. Místo přistání bylo zvoleno na severo-východním okraji kráteru Kopernikus. Přistávací stupeň pracoval spolehlivě a dokázal Munochod měkce posadit na určené místo.

Další kritický okamžik mise – odblokování vozítka a sjetí z rampy už prováděli technici z Kerbinu. Jedno kolo se při sjíždění nakrátko zachytilo, ale Munochod jinak sjel v pořádku na munární povrch. Po zkontrolování palubních přístrojů objelo vozítko přistávací rampu a vydalo se směrem k nedalekému kráteru. Cestou nabralo první vzorek munární půdy. Další odběr vzorku měl být uskutečněn až na okraji kráteru (dostal název jednoduše K1).

Munochod po celém dni opatrné jízdy s častými přestávkami urazil vzdálenost až ke kráteru K1, na jehož okraji odebral další vzorky a podrobil je analýze pomocí spektrometru. Došlo i na další měření pomocí palubních přístrojů – teploměru (naměřeno -38,92°C) a akcelerometru (0,162g). Vozítko pak po další dva dny objíždělo okraj kráteru směrem na sever.

Následující den vozítko nabralo směr kráter K2, kam ještě téhož dne dorazilo a provedlo další sadu měření (-42,12°C a 0,162g). Pomocí penetrometru zkoumalo půdu na okraji kráteru a pak se stočilo k blízkému balvanu. Byl to první balvan na Munu, který byl zkoumán zblízka (předchozí sondy Muna 1 a 2 přistály daleko od jakéhokoliv balvanu).

Zde použil Munochod penetrometr a odebral vzorek z balvanu. Jelikož v tu doby bylo slunce už jen kousek nad obzorem, rozhodli se technici na Kerbinu, že sondu uloží ke spánku. Vozík byl zaparkován vedle balvanu, aby nestínil a byly vypnuty veškeré přístroje. Jakmile slunce zajde, palubní baterie se nebude moci dobíjet a dojde elektřina. O restart přístrojů a kontakt s Munochodem se budou moci technici pokusit až při dalším munárním dni. Jestli se baterie v pořádku nabijí a budou fungovat, zůstávalo ve hvězdách...

 

 Situační mapa mise Muna 3, práce vozítka Munochod

HORIZONT

Řady pilotů-kerbonautů rozšířili Obden, Ronzer a Sheplin Kerman a právě Sheplin byl 190. den připraven k misi H-4, během které mělo dojít k přiblížení s jedním ze satelitů KOMSAT a nácviku jeho inspekce, případně údržby. Kosmoplán vynášela opět raketa Vulkan a opět se během startu objevily podélné vibrace. Přesto dosáhl X-2 Delta v pořádku oběžnou dráhu a začal se pomalu připravovat na setkání se satelitem KOMSAT 1.

Pomocí pokynů z Kerbinu se povedlo Sheplinovi přivést svůj X-2 až na vzdálenost 10 metrů od satelitu. Opatrnými pohyby letounu se pak dostal ještě blíž. Hlavní cíl mise byl tedy splněn. Jelikož v bateriích zbývalo dost elektřiny a v nádrži dostatek paliva, provedl Sheplin během dvou dalších obletů sekundární úkol v podobě vyzkoušení palubního teleskopu pro snímání kerbinského povrchu.

Sestup pak proběhl naprosto v pořádku, až na problém při přistání, kdy po dosednutí na ranvej odpadla nádrž s monopropelantem. Ale letoun, ani pilota, to nijak neohrozilo. Naštěstí!

210. den nadešel start první kosmické stanice vůbec. Jednalo se o miniaturní stanici pro jednoho kerbonauta, jejíž hlavní cíl spočíval ve snímkování povrchu Kerbinu a to jak pomocí teleskopu, tak pomocí radaru. Název stanice byl jednoduše „Horizont“, jako název celého programu.

Navedení na oběžnou dráhu pomocí rakety Vulkan proběhlo bez obtíží, stejně tak dálkové oživení. Stanice rozevřela solární panel, vyklopila komunikační a radarové antény. Po vyzkoušení všech funkcí byla stanice přepnuta do vyčkávacího režimu a byla tedy připravena na první návštěvu posádky, která se měla uskutečnit již za dva dny.

212. den se ke stanici vydal na palubě kosmoplánu X-2 Delta Obden Kerman. Za úkol měl provést dokování se stancí a instalaci kazet s filmem pro teleskop. Rovněž bylo plánované, že na palubě stanice stráví tři až pět dní, podle situace.

Přiblížení ke stanici bylo provedeno stejně jako při předchozí misi k satelitu za pomocí pokynů z řídícího centra. Ve vzdálenosti 40 metrů od stanice přešel Obden na ruční řízení a provedl dokování manuálně. Povedlo se a poprvé v historii kosmických letů došlo ke spojení orbitální stanice a kosmické lodi. Obden brzy přelezl dovnitř stanice a započal s prací.

Podle plánu založil kazety s filmem pro teleskop a zkalibroval jej zaměřením na kosmické centrum KKP. Také překontroloval veškeré palubní přístroje a během čtyř dnů na orbitě provedl také několik menších experimentů. Pak nadešel čas k návratu.

Přistání bylo velmi divoké, Obden totiž netrefil správně bod pro vstup do atmosféry a X-2 tak byl „krátký“ a na přistávací plochu nedokázal doklouzat. Obden bleskově zvolil náhradní místo (upravené pro nouzová přistání) a dovedl letoun bezpečně na zem. Stejně jako v předchozí misi, i teď při dosednutí odpadla nádrž na monopropelant.

Základní mise Horizont tak byly i přes drobné potíže úspěšně splněny. Nyní měly startovat kosmoplány X-2 Delta na mise k satelitům každých 60 dní a ke stanici přibližně každých 50 dní (podle potřeby). První data již byla stanovena: mise H-7 242. den (ke stanici) a mise H-8 262. den (k satelitu KOMSAT 2).

Ještě jedna se věc se v oddělení pilotovaných letů udála: Jebediah Kerman byl po absolvovaných kosmických i balistickcýh misích povýšen. Jenže to zároveň znamenalo vyřazení ze skupiny aktivních pilotů. Jeho žádosti o výjimku byly zamítnuty – letectvo jednoduše nechtělo riskovat jeho zdraví, či život a chtělo si jej podržet jako kvalifikovaného instruktora. Vypadalo to, že se Jeb už nikdy do kosmu nedostane, když se ozvala agentura KKP. Protože se jednalo o nabídku, která se neodmítá, odešel Jebediah z letectva a rozšířil kádr kerbonautů agentury KKP.

PŘISTÁNÍ A VZLETY

123. den provedlo letectvo druhý nepilotovaný test svého nového letounu. Když se pak stroj úspěšně vrátil zpět na zem, oznámilo letectvo jeho oficiální název: „X-2 Delta“, který měl původ v deltovitém tvaru jeho křídel. Zároveň byl veřejně publikován harmonogram programu Horizont:

H-1 – Výškový suborbitální let kosmoplánu X-2 Delta, 145. den.

H-2 – Orbitální bezpilotní testovací let kosmoplánu X-2 Delta, 160. den.

H-3 – Pilotovaný let kosmoplánu X-2, 1 orbit, 175. den.

H-4 – Pokus o přiblížení kosmoplánu X-2 a jednoho satelitu KOMSAT, 190. den.

H-5 – Vynesení orbitální stanice na orbitu, 210. den.

H-6 – Dokování kosmoplánu X-2 a orbitální stanice, práce na její palubě 5 dní, 212. den.

Po úspěšném splnění těchto misí měl program Horizont přejít k rutinním inspekčním letům k satelitům KOMSAT každých 60 dní a ke krátkodobým misím na orbitální stanici (životnost plánovaná min. na jeden rok).

Agentura KKP se nyní nacházela v jakémsi mezidobí. 1. fáze jejího programu Pegas skončila úspěšně a na pořad dne se tak dostala fáze druhá. Nemělo jít o nic menšího než o přistání na Munu. Bohužel se velice vleklo řešení základního problému: Jak vlastně na Munu přistát? Právě dokončovaná nákladní varianta lodi Pegas mohla nést maličký přistávací modul pro jednoho kerbonauta, nebo se zvažovala varianta tzv. Přímého letu, kdy by na Munu přistávala samotná loď Pegas. Jiné varianty počítaly například se složením soulodí na orbitě v podobě lodi Pegas, palivového bloku a přistávacího modulu.

Nicméně základní profil munární mise již byl naplánován: Na vytipované místo přistane bezpilotní sonda, která provede před přistáním na Munu fotografický průzkum lokality. Po přistání pak zjistí stav munárního povrchu, zda vůbec dokáže unést přistávací modul a zda po něm budou moci kerbonauti chodit. Zároveň bude sonda sloužit jako naváděcí radiomaják. Podle něho se bude orientovat přistávací modul, který vysadí poblíž sondy jednoho až dva kerbonauty.

Sonda Muna 1 byla připravena ke své misi 131. den. Vynášela ji osvědčená raketa R-3. Start, dosažení orbity a transmunární zážeh proběhl téměř rutinně. Brzdný manévr na munární orbitě se taktéž podařil a sonda se mohla odpojit od raketového stupně. Nyní začala sonda pracovat. Během tří obletů Munu fotografovala předem vytipovaná místa k přistání, což byly především velké krátery. Odvysílané snímky vyhodnocovali odborníci na Kerbinu a po pár dnech se rozhodli, že přistání se uskuteční na relativně rovné planině v jižním velkém kráteru, který dostal název „Kiolkovskij“, podle velkého teoretika raketových letů do kosmu.

Přistávání probíhalo automaticky, jen s drobnými korekcemi techniků v řídícím centru. Ve výšce 3 kilometry se zapnula sestupová kamera, která zaznamenala okolní prostředí. Podle pokynů z Kerbinu se pak sonda pomalu otočila kolem své osy a zhotovila panoramamtický snímek. Za pár okamžiků pak sonda Muna 1 hladce dosedla na povrch Munu, přičemž se jen velmi málo zabořila do vrstvy jemného prachu. Následně se spustila druhá, barevná kamera, která zblízka vyfotografovala snímky povrchu. Taktéž byly odvysílány záznamy z palubních přístrojů – teplota -34,9°C a gravitační zrychlení 1,59 m/s2. Po dokončení této práce se zapnul radiomaják a sonda byla uvedena do klidového režimu.

145. den, přesně podle harmonogramu, provedlo letectvo misi H-1. Raketoplán X-2 Delta byl vynesen pomocí rakety Vulkan na suborbitální dráhu s apoapsidou ve výšce 65 kilometrů, přičemž byl během letu vyzkoušen raketový motor a provedeny některé manévry.

157. den odstartovala na svou první misi nákladní varianta lodi Pegas s označením „B“. Vynášela ji raketa R-4 Moho II se dvěma urychlovacími bloky na tuhá paliva. V kabině seděli Roton s Cordredem – tato jejich mise byla jakousi náplastí na jejich neuskutečněnou misi Pegas 5B.

Cílem mise Pegas 9 bylo ověření všech funkcí nové varianty lodi během krátkého časového úseku tří obletů Kerbinu. Raketa fungovala naprosto špičkově a Pegas se dostal na orbitu 120 km bez potíží. V nákladovém prostoru čekala ukrytá maketa miniaturního munárního modulu pro jednoho kerbonauta. 

Posádka nacvičila jeho vyjmutí z nákladového prostoru a Roton se posadil do sedadla a pak zase přelezl zpět do lodě. Ověřil tak, že je pro kerbonauta možné bezpečně přestoupit z lodě do modulu a opačně. Poté byl modul ponechán svému osudu a posádka po absolvování několika malých experimentů zahájila sestup na Kerbin. Mise byla úspěšně u konce.

**

Z tiskového prohlášení agentury KKP:

Nový ředitel agentury Jim Kerman zcela změnil agenturní projekty. Jeho nová administrativa se rozhodla zrušit Fázi 2 programu Pegas – přistání na Munu – a místo toho začala podporovat úplně nový munární program:

„Se současným hardwarem se přistání na Munu nevyplatí. Pegas je sice dobrá loď a výborně se hodí pro lety na nízkou oběžnou dráhu, ale použít ji k munárnímu letu by vedlo jen k vysokým vedlejším nákladům a vzhledem k úrovni technologií také k nepřijatelnému riskování. My potřebujeme mnohem větší a pokročilejší loď, která pojme víc posádky a dovolí kerbonautům pracovat na více experimentech. Rovněž jim zajistí lepší životní podmínky nutné pro dlouhodobou činnost.“ -Jim Kerman

Podle nového ředitele to neznamená úplný konec programu Pegas. Stávající lodě budou třeba k provádění experimentů a výcviku nových kerbonautů, než bude hotová loď nového programu. Stejně tak zůstává spuštěný program sond Muna (poletí ještě minimálně dvě). Na druhou stranu se vývoj nového dopravního systému neobejde bez zvýšených investic, takže KKP oznámila zrušení vývoje veškerých výzkumných sond k Minmusu a Duně, které byly plánovány. Rovněž se pozastavily výzkumné práce na orbitální stanici.

Co tedy KKP vlastně v příštích měsících a letech chystá? Uskuteční se bezpilotní přistání sond Muna na povrchu Munu a finanční škrty rovněž přežil projekt automatického munárního vozítka (v rámci programu Muna). Jinak nás ještě čeká několik letů lodí Pegas a především testování zbrusu nové lodě a nosiče.

**

Radikální krok nového vedení zprvu považovali kerbonauti za špatný vtip, zrušení celé řady pilotovaných misí jim sebralo práci. Jak se však seznamovali s předběžnými parametry nového programu, rozčarování se měnilo na dychtivé očekávání. Před prvním pilotovaným startem nové lodě měl proběhnout minimálně tři standardní mise Pegas, hlavně kvůli nové skupině kerbonautů.

Letectvo zatím 160. den provedlo misi H-2 svého programu Horizont. Kosmoplán X-2 byl vynesen raketou Vulkan až na orbitu ve výšce 100 kilometrů a po dvou obletech se pokusil přistát na ranveji letecké základny.

První fáze mise šla výborně, přestože byly těsně po startu zaznamenány podélné oscilace, nosič dopravil letouny v pořádku na orbitu, kde X-2 provedl řadu manévrů a vyzkoušel tak všechny motory a trysky. Bohužel přistání dopadlo přímo katastrofálně. Automatika sice správně zorientovala letoun a provedla brzdný zážeh, ale vstup do atmosféry provedla příliš brzy, takže letoun netrefil přistávací dráhu a více než 200 kilometrů a spadl do oceánu.

Navzdory neúspěchu předchozí mise byla mise H-3 dle harmonogramu pilotovaná a připravena k provedení podle plánu. 175. den tak vystartoval Jebediah Kerman na první ostrou misi kosmoplánu X-2 Delta. Měl za úkol prakticky to samé co předchozí mise, tedy dosažení orbity a provádění manévrů na orbitě, tentokrát ale ručně řízených. Jak řekl sám Jebediah po návratu na Kerbin:

„Všechno šlo jako po másle!“