POSLEDNÍ SBOHEM MUNU

255. den nadešla zcela poslední munární mise programu Orion. Kerbonauti Valentina, Henkin a Neilnard měli rozporuplné pocity. Těšili se na Mun, velmi je zajímalo, jak je to s oním záhadným obloukem, který zaznamenala jedna z předchozích misí, ale zároveň je tížil fakt, že už další mise na Mun nebudou...

„Er pětka“ zvládla svůj úkol na jedničku a dopravila loď Orion 14 do kosmu. Transfer na munární orbit se podařil také v pořádku a posádka každou hodinou mohla vidět, jak se Mun přibližuje. Když už vyplňoval skoro celé průzory, byl čas na brzdný zážeh. Automatika jej provedla naprosto špičkově.

„Souřadnice sedí,“ oznámila nadšeně Valentina.

Orion se opravdu snášel na zadané místo. Všem se sice hodně povytáhlo obočí, když viděli jak se blíží ostrý sráz, ale minuli jej v dostatečné vzdálenosti. Loď nakonec měkce dosedla na rovném povrchu, asi kilometr od oblouku.

„Máme kontakt,“ zahlásil Neilnard a okamžitě se vykláněl z průzoru, v naději že zahlédne oblouk. Cíl jejich mise však nebyl z kabiny vidět

Valentina vylezla ven a zjistila, že má skvělý výhled. Hluboko pod sebou, asi 11 kilometrů daleko, byla vidět munární stanice mise Kopernikus. Odtamtud si právě kerbonauti z mise Orion 11 oblouku poprvé všimli. Valentina byla tenkrát jedním z nich.

Když dorazili k oblouku, zmocnila se jich bázeň. Nepřirozený útvar se tyčil do výšky a kvůli tomu, že slunce už stálo poměrně nízko, vypadal ve stínu ještě hrozivěji. Museli se však pustit do práce – pořídit fotografie, odebrat vzorky...

Na první pohled se zdálo, že materiál oblouku je stejný, jako ten, který tvořil všudypřítomné balvany. Jenže všem stále hlodala v hlavě myšlenka, že něco takového nemohlo vzniknout přirozenou cestou. A ještě na takovém místě. Nelnardovi bylo jasné, že na Kerbinu to spustí další ufo mánii. Pečlivou prohlídkou okolí se však už nepodařilo zjistit nic neobvyklého.

Ke konci mise vztyčili kerbonauti u oblouku vlajku. Každý z nich si přitom přál, aby se na místo ještě někdy mohli vrátit. Tajemný oblouk lákal.

Čas na celou misi byl omezený. Po návratu k lodi se trojice kerbonautů naposledy vyfotila. To už slunce pomalu zapadalo. Každý si v duchu řekl něco pro sebe, poslední slova na Munu pronesla Valentina:

„Objevili jsme tento svět a teď se s ním loučíme. Ale ne na dlouho. Věřím, že Mun se stal pro kerbaly odrazovým můstkem dál do vesmíru a ke hvězdám. Proto se sem vrátíme. Nyní opouštíme Mun a tento tajemný oblouk, jak jsme ho našli - v míru a pokoji.“

Pak nasedla do lodi i ona a spustila startovací sekvenci. Orion 14 se vznesl z munárního povrchu a zamířil domů, na Kerbin. Návrat byl poklidný, přistání se podařilo také v pořádku. Hladkým dosednutím na náhorní plošinu tak po čtyřech dnech a jedné hodině skončila dosud na nějakou dobu poslední munární mise... Mise na Minmus však už byly za rohem.

ORLAB A MINMUS

202. den, oproti harmonogramu s dvoudenním zpožděním, odstartovala raketa Uragan, s kosmickou stanicí ORLAB na špici, do vesmíru. Až na drobné oscilace se start vydařil a stanice byla úspěšně umístěna na orbitu ve výšce 100 km. Poté, co se zjistilo, že je stanice v pořádku a došlo k rozevření solárních panelů, byla na startovní rampě připravena další raketa Uragan, tentokrát s kosmoplánem Klipr. V jeho kokpitu seděl opět Geoflie Kerman, který měl za úkol doletět ke stanici a provést vizuální kontrolu jejího vnějšku. Spojení se stanicí prozatím na plánu nebylo.

Po pár obletech Kerbinu navázal Geoflie kontakt se stanicí...

Vše proběhlo v pořádku a dole na zemi se už těšili tři noví piloti, až se na stanici podívají také. Příští let byl naplánován na 220. den. Posádka XXX a XXX pak měla na stanici strávit 30 dní. Druhá mise byla naplánována na 270. den a posádka zde měla svůj pobyt prodoužit až na 40 dní.

KKA zatím taktéž nelenila a horlivě připravovala svoji sondu na Minmus. Díky přelití peněz z programu Orion měla sonda Minmus 1 mnohem více přístrojů a její profil mise byl také obohacen, oproti předchozím plánům. Nyní měla sonda doletět k Minmusu, zaparkovat na jeho orbitě a malá kapsle také přistát na povrchu měsíce.

Datum startu bylo stanoveno na 212. den, kdy byla raketa R-5 se sondou vztyčena na startovní rampě. Start samotný proběhl hladce, po odstřelení prvního stupně byl odpálen také aerodynamický kryt a po dosažení 120 kilometrů výšky provedl nosič manévr, pomocí kterého došlo k vyrovnání sklonu orbity mezi sondou a Minmusem. Práce druhého stupně však ještě neskončila, motor uvedl sondu na šest dní trvající cestu k měsíci.

Protože měla sonda dost paliva, mohla provést řadu manévrů. Naštěstí spojení fungovalo bezvadně, takže Minmus 1 zabrdzdil, aby se dostal na orbitu a pak ještě několikrát snížil výšku oběžné dráhy. Nejprve na 77 km, poté až na 8 km. Jakmile sonda odvysílala první naměřené hodnoty na Kerbin, propuklo řízení mise v jásot. Každý však zároveň nervózně čekal na okamžik, kdy mělo dojít k odpojení přistávacího modulu.

Podařilo se! Modul se odpojil. Zbývalo jen provést zážeh a dosednout na povrch. Kritická chvíle, pro palubní elektroniku. Pokud autopilot udělá chybu, modul buď odletí do vesmíru, nebo nabere moc velkou rychlost a rozmázne se o Minmus. Ale naštěstí šlo všechno jako po másle.

Modul pomalu sestoupil a měkce dosedl, na hornatý terén malého měsíce. O pár minut později se vyklopilo rameno se svítilnou (pro případ, že by modul dosedl do špatně osvětleného místa) a zapnula se kamera. Poprvé v dějinách uviděli kerbalové zblízka terén svého nejmenšího souputníka... A kerbonauti, kteří byli při té příležitosti shromážděni v konferenční místnosti, si mnuli ruce, protože pokud bude program pokračovat, podívají se na Minmus i oni.

Mezitím letectvo připravilo misi ORLAB 1, třicetidenní pobyt dvojice kerbonautů na orbitě ve stanici. 220. den tak vyrazili Cambin a Hanpond na palubě kosmoplánu Klipr na oběžnou dráhu. Přiblížení ke stanici proběhlo v pořádku, piloti se pak začali koncentrovat na dokování.

Delikátní manévr se však zdařil naprosto bez potíží a Cambin Kerman jako první otevřel přechodový poklop. On a jeho kolega pak vpluli do místa, které se mělo stát příštích třicet dní jejich domovem. Ve stanici už čekaly připravené experimenty a další si vzala posádka s sebou z Kerbinu. Práce bude dost...

A bylo tomu tak. Jenže když se pracuje, čas rychle utíká a tak také utekl čas přidělený misi ORLAB 1. Posádka uklidila stanici a vzala s sebou do Klipru vzorky materiálů z experimentů. Následující dvojice letců se se stanicí měla spojit po dalších 20 dnech.