ORION I

Skutečná loď Orion, schopná cesty na oběžnou dráhu, byla poprvé zkompletována 157. den. Už dříve agentura KKP schválila harmonogram první fáze programu Orion, který se týkal zkušebních misí. Ty byly označeny jako tzv. „mise A“ a jejich průběh měl vypadat následovně:

Orion 1 – testovací mise lodi Orion OV (Orbitální Verze), bezpilotní dosažení orbity, 164. den

Orion 2 – testovací mise lodi Orion OV, pilotovaná mise, 2 kerbonauti, 190. den

Orion 3 – orbitální mise lodi Orion OV, prověření manévrů a vybavení, 3 kerbonauti, 225. den

Orion 4 – testovací mise lodi Orion MV (Munární Verze), bezpilotní atmosférický test, 245. den

Orion 5 – testovací mise lodi Orion MV, bezpilotní dosažení orbity, 275. den

Orion 6 – orbitální mise lodi Orion MV, prověření manévrů, 3 kerbonauti, 305. den

Orion 7 – dlouhodobá mise lodi Orion OV, přezkoušení rutinních operací, 3 kerbonauti, 335. den

Orion 8 – oblet Munu, loď Orion MV, přezkoušení rutinních operací, 3 kerbonauti, 375. den

Orion 9 – dosažení Munární orbity, loď Orion MV, zkoušky manévrů, 3 kerbonauti, 415. den

Orion 10 – přistání na Munu, loď Orion MV, 3 kerbonauti, 15. den 5. roku

KKP také potvrdila dlouho diskutovaný fakt, že přistání na Munu se uskuteční s celou lodí, nebude použit žádný přistávací modul, jako se zvažovalo u minulého programu Pegas. Také byla vybrána první dvojice kerbonautů pro misi Orion 2: Bill Kerman a Henkin Kerman. KKP rovněž oznámila rozšíření týmu kerbonautů o další trojici: Johnrey, Sigrey a Neilnard.

164. den tak podle harmonogramu vystřelila k obloze raketa R-5 Eve s připojenou lodí Orion OV. Po oddělení prvního stupně byla odstřelena záchranná věžička a práci započal druhý stupeň, který loď bezpečně navedl na oběžnou dráhu. Tam byl tento stupeň odpojen, loď na povel z Kerbinu zapnula své palubní přístroje a rozevřela solární panely. 

 

Po jednom obletu Kerbinu byl zahájen brzdný manévr, který se podařil na výbornou a loď bezpečně přistála na padácích na pevnině. Celá mise trvala pouhých 34 minut!

Jak nosná raketa, tak i loď samotná, pracovala bezchybně a následující mise Orion 2 tak mohla být provedena podle plánu. 190. den už seděli v kabině lodi Orion kerbonauti Bill a Henkin. Bill jako velitel mise, držel ruku na páce „přerušení letu“, až do chvíle kdy byl odpojen první stupeň. Záchranná věžička se v pořádku odpálila a Bill tak mohl ruku stáhnout. Nyní už hladký chod motoru druhého stupně zaručoval dosažení orbity.

Na oběžné dráze loď provedla několik obletů a vyzkoušela jednoduché manévry – Bill provedl brzdný zážeh manuálně a podařil se mu výborně. Loď se úspěšně vrátila zpět do atmosféry a měkce přistála na padácích do oceánu.

225. den proběhla mise Orion 3. V lodi seděli kerbonauti Bob, Billy-Bobski a Cambree. Jejich cílem bylo prověřit loď na orbitě, což se jim také bez problémů podařilo. Vypadalo to, že Orion je opravdu dobře postavená loď a cestu na Mun zvládne. Jen mohla být podle mínění většiny kerbonautů prostornější, ale obětovat trochu pohodlí za možnost letět do kosmu za to stojí.

245. den letěla raketa R-5 poprvé s munární verzí lodě Orion. Tato mise pouze zkoušela start nosiče a správnou funkci přístrojů.

275. den pak už loď Orion MV letěla do kosmu „naostro“. I tentokrát bez posádky, hlavním cílem mělo být ozkoušení automatických manévrů a především zkouška práce přistávacího stupně lodi.

 

Na oběžné dráze se opět všechno podařilo, přistávací stupeň pracoval v pořádku a také jeho oddělení proběhlo podle plánu. Loď poté přistála bez problémů na padácích do oceánu.

305. den byl poněkud slavnostní, protože se do kosmu měla dostat poprvé v historii žena – Valentina Kerman. V rámci mise Orion 6 letěla spolu s Jebediahem a Johnreyem. Jejich úkolem bylo provést na orbitě s lodí Orion v munární verzi sérii manévrů, jaké bude třeba vykonat při pozdějším letu k Munu.

335. den začala mise Orion 7. V kabině lodi v orbitální verzi strávili kerbonauti Cambree, Sigrey a Neilnard celých 15 dní, během nichž prováděli úkony, jaké bude muset během obletu Munu provádět posádka následující mise. Kerbonauti potvrdili, že loď i její posádka, dokážou dlouhodobě fungovat bez problémů a provádět činnost potřebnou k uskutečnění cíle programu Orion.

Ihned po ukončení mise oznámila agentura KKP rozpis posádek pro následující mise: Velitelem Orionu 8 byl jmenován Henkin Kerman, jeho kolegy Bill a Billy-Bobski. Velitelem „devítky“ měl být Johnrey, jeho kolegy Valentina a Sigrey. Pro přistání na Mun jmenovala agentura do mise Orion 10 velitele Jebediaha, jeho kolegy měli být Bob a Neilnard.

375. den byl dnem, kdy se měla defacto zopakovat mise předchozího programu, Pegas 8, nebo-li oblet Munu a přímý návrat na Kerbin. Osazenstvo lodě, Henkin, Bill a Billy-Bobski, se neuvěřitelně těšilo, až uvidí Mun zblízka a tajně doufalo, že na něj taky jednou vkročí vlastní nohou. Ale to bylo daleko, teď se musí povést jejich mise.

Vynesení na oběžnou dráhu dopadlo skvěle, loď musela jednou oběhnout Kerbin, aby se dostala do bodu pro zážeh a pak už spolehlivě pracoval motor přistávacího stupně, který protáhl trajektorii letu kolem Munu.

Plavidlo se pak vzdalovalo od Kerbinu a po pár hodinách už Bill skrze průzor mohl obdivovat jejich cíl, tohoto stálého souputníka Kerbinu. Orion obletěl Mun poněkud z větší dálky, než se původně čekalo, ale jinak mise proběhla zcela bez problémů. „Osmička“ se vrátila podle zákonů nebeské mechaniky zase zpátky na Kerbin, kde hladce přistála.

415. den nadešel čas pro misi Orion 9. Pokud půjde vše podle plánu, věděla posádka že se bude dívat na Mun opravdu zblízka. Panovaly trochu obavy, protože loď se bude muset během parkování na munární orbitě na čas odmlčet, když signál přeruší sám Mun. Snad se spojení pak znovu podaří navázat, protože jestli ne... Raději nepomýšlet.

Start však neproběhl zdaleka tak hladce, jako předchozí mise. Těsně po zážehu prvního stupně se ozval výbuch a jeden z vernierových motorů odpadl od rakety. Řízení letu však rozhodlo pokračovat v misi. Raketa se držela v kurzu až do výšky 15 kilometrů, kde začaly narůstat podélné oscilace a nosič se začal vychylovat z kurzu. Velitel Johnrey byl každou sekundou připraven zatáhnout za páku přerušení letu. Ale nebylo to nakonec třeba, první stupeň přestal pracovat a loď stále ještě byla v tolerancích odchylky od kurzu. Motor druhého stupně vychýlení srovnal a dopravil Orion na oběžou dráhu v pořádku.

Zbývalo jen provést zážeh, který loď nakopne na Mun. Tentokrát pomáhal i druhý stupeň „er pětky“, aby měl přistávací stupeň Orionu palivovou rezervu. Manévr se podařil a Orion se vydal k měsíci. Jeho zaparkování na oběžné dráze se po pár hodinách naplnilo. Nejkritičtější okamžik celé mise byl tady. Valentina se dívala na mizející Kerbin, zatímco jí ve sluchátkách zněl hlas capcoma:

„Ztráta signálu za 5... 4... 3... 2... 1...“ Pak už bylo slyšet jen šumění.

Johnrey zorientoval loď proti směru letu a připravil řídící počítač na brzdný zážeh. Jakmile se loď dostala do patřičného bodu, spustil motor a usadil Orion 9 na kruhovou dráhu ve výšce 70 kilometrů nad povrchem Munu. Manévr se tedy podařil, ale posádka stále netrpělivě čekala až vyjde Kerbin a bude možné se pokusit navázat spojení.

Valentina se dychtivě tiskla na okénko, Kerbin bude vidět každou chvíli. A skutečně, ozářený srpek planety se objevil a ve sluchátkách znovu zapraskalo. Velitel se pokusil navázat spojení.

„Tady devítka, volám Kerbin,“ opakoval Johnrey do vysílačky. Ale nic mu neodpovídalo. Teprve až po dalších několika minutách si mohla posádka i technici na Kerbinu zhluboka vydechnout.

„Tady je řízení mise, slyšíme vás moc dobře, osmičko. A už vidíme vaši telemetrii, dobrá práce!“

Orion po pár obletech, které byly vyplněny fotografováním, sestoupil ještě níž, až na 20 kilometrů a simuloval pak manévry nutné pro pozdější přistání lodi. Jelikož vše dopadlo dobře, odpojil Orion svůj přistávací stupeň a připravil se na zážeh, který jej měl dostat zpět na Kerbin.

Za pomocí dat z Kerbinu provedl Orion už pomocí motorků návratového stupně zážeh a dostal se z orbity Munu. Zvolena byla trajektorie přímo vedoucí do kerbinské atmosféry, aby se eliminovala potřeba dalších manévrů. Orion 9 nakonec bezpečně přistál do oceánu, po 2 dnech, 3 hodinách a 41 minutách.

STARÉ KONČÍ A NOVÉ ZAČÍNÁ

Letectvo nemělo až do 25. dne nového, 5. roku, důvody ke smutku. Program Horizont se dařil téměř na výbornou a drobné neúspěchy bohatě vyvažovaly úspěšné mise a nové poznatky. Bohužel všechno dobré jednou končí a letectvo to poznalo velmi citelně právě 25. den. Toho dne vypadlo spojení se stanicí Horizont a když se jej podařilo po dvou dnech znovu získat, ukázalo se, že stanici selhaly orientační systémy a vybily se palubní baterie. Stanice se zcela odmlčela 29. den a spojení se již nepodařilo obnovit. Letectvo zrychlilo přípravy na plánovanou misi H-13 (měla se uskutečnit 34. den) a vyslalo do kosmu Sheplina Kermana, aby zjistil stav stanice, pokud to vůbec bude možné.

31. den vyletěl na orbitu kosmoplán X-2 Delta a zamířil bez otálení ke stanici. Po obvyklém manévrování a dostižení stanice se ukázalo, že spojení s ní nebude možné. Stanice rotovala kolem všech os, zřejmě následkem poruchy orientačního systému. Naděje na vyřešení problému tedy nebyly žádné. Sheplin a s ním i celé letectvo, muselo dát stanici Horizont sbohem. Pilot se pak zaměřil na záložní úkol a sice setkání se satelitem KOMSAT, kde provedl drobnou údržbu (utažení několika šroubů).

Dole na Kerbinu nikdo z letectva neskrýval rozladění. Čas ale ukázal, že bylo nač být pyšný. Stanice byla prvním svého druhu a jako taková fungovala poměrně dobře. V činnosti byla 245 dní a během této doby se uskutečnilo 6 misí ke stanici, z nichž dvě selhaly kvůli problémům s dokovacím mechanismem a nezvládnutým setkáním na orbitě. Celkově pak na palubě pobyli piloti letectva 20 dní.

Zbývalo nyní vyřešit, kam dál. Letectvu zbyly na orbitě už jen satelity, které potřebovaly být obsluhovány kosmoplánem. Jenže lety pouze k satelitům by starty letounu prodražily. Letectvo se tedy rozhodlo změnit svůj kosmický program. Na pořadu prozatím nechalo další 3 mise (1x k satelitu KOMSAT 1 a 2x k satelitu KombiSAT).

KKP naproti tomu měla důvod k radosti – stacionární testy její nové rakety R-5 Eve dopadly velmi dobře a schylovalo se již k prvnímu testovacímu letu. 47. den na odpalovací rampě zaburácely dosud nejsilnější motory jaké kdy raketa nesla a nosič se odlepil od země. Na vrchu bylo upevněné závaží o hmotnosti 18 tun, které musela R-5 bezpečně dopravit na orbitu vysokou 100 kilometrů.

Testovací start měl zatím profil letu bez dosažení orbity. Jelikož dopadl dobře (vyskytly se jen drobné problémy v podobě malých podélných oscilací), byl odsouhlasen další zkušební start, tentokrát až na oběžnou dráhu. 65. den se tak raketa R-5 znovu vznesla k nebi a tentokrát naprosto bez chyby dosáhla i se závažím kruhovou orbitu ve výšce 100 kilometrů. Skvělý úspěch testů nové rakety vedl ředitelství agentury KKP ke zveřejnění munárního programu.

 

Dostal název Orion a v jeho specifikacích se mimojiné psalo, že:

Jeho hlavním cílem je dopravit na Mun kerbonauty

Provádět tam vědeckou činnost

Získat materiály z Munu a dopravit je zpět na Kerbinský povrch

Fáze programu byly následující: Nejprve proběhnou testy nosné rakety a nové lodě. Pak loď Orion provede oblet Munu. Následovat bude přistání na Munu a výstup kerbonautů na jeho povrch. Další mise budou zahrnovat vědecký výzkum a instalaci vědeckých přístrojů. A pokud se podaří získat dost prostředků, bude program pokračovat i zřízením malé stanice na povrchu Munu.

Současně došlo také k reorganizaci skupiny kerbonautů. Tým opustil Cordred a Roton, kteří odešli k letectvu, Dillan přijal jinou funkci v KKP, Dokin začal pracovat jako zkušební pilot, Andon se stal šéfem kerbonautů (nová funkce v KKP) a Wehrson se dal na politiku. Zbyli tedy Bill, Billy-Bobski, Jebediah, Bob a Henkin Kerman. A to bylo málo. KKP se začínala poohlížet po nových mladých kandidátech a v prvním kole si vybrala dvojici Cambreeho a Valentinu Kerman (ta se měla stát první ženou v kosmu vůbec).

77. den byl pro novou raketu R-5 připraven předposlední testovací start. Tentokrát měla na oběžnou dráhu vynést měřící aparaturu a po několika obletech sestoupit do atmosféry. Mělo se tak přezkoušet manévrování druhého stupně rakety.

„Er pětka“ i tentokrát fungovala bezchybně, na orbitu se dostal druhý stupeň v pořádku a po několika obletech, během nichž se zkoušelo manévrování, zahájil brzdný zážeh a sestoupil do atmosféry, kde přesně podle plánů shořel. Mise tedy dopadla velmi dobře a další exemplář rakety R-5 měl již letět na oběžnou dráhu s maketou lodí Orion.

97. den byla konečně maketa lodi Orion (ve verzi pro orbitální použití), připojena k raketě a R-5 tak mohla vykonat svou poslední testovací misi. Cílem bylo dopravit maketu Orionu na oběžnou dráhu ve výšce 100 km a poté ji navést zpět do atmosféry.

Oddělení prvního stupně dopadlo výborně, bez chyby také proběhlo odpojení záchranné věžičky na špici lodě Orion a druhý stupeň nakonec v pořádku dosáhl i s připojenou maketou lodi oběžnou dráhu. S pomocí jeho motorů se po dvou obletech Kerbinu soulodí zanořilo do atmosféry, kde také zaniklo. Až na drobné problémy, které se daly lehce napravit, se žádné vážné ohrožení neukázalo a mise tak skončila naprostým úspěchem. Program Orion mohl začít.

ZÁVĚR 3. ROKU

361. den odstartovala na orbitu loď Pegas v rámci mise Pegas 10. Na palubě lodi byl veterán Jebediah, který ale poprvé letěl s KKP a zelenáč Billy-Bobski (člen nové skupiny kerbonautů – Billy-Bobski, Bob Kerman, Cammon Kerman). Jejich mise měla ověřit některé manévry, které bude nutné vykonat při budoucím letu na Mun.

Po dlouhé době tak na odpalovací rampě zaburácel motor nosné rakety R-4 Moho. Pegas se s její pomocí dostal v pořádku na 120 kilometrů vysoký orbit, kde posádka prováděla manévrování (kvůli tomu zůstával stále připojený druhý stupeň nosné rakety) a několik lékařských experimentů – například zkoušení nového typu balení jídla uzpůsobeného pro nulovou gravitaci.

Posádka také pořídila barevnou fotografii polokoule Kerbinu, kde byl velmi dobře vidět světelný přechod v atmosféři při západu slunce. Po čtyřech dnech na orbitě posádka odpojila raketový stupeň a zahájila sestup zpět na Kerbin. Přistání se podařilo do oceánu, nedaleko jednoho z několika ostrovů, odkud si pro Jeba a Billyho přiletěl vrtulník.

378. den byl na oběžnou dráhu vynesen nový satelit letectva KombiSAT. Jednak šlo o náhradu ztraceného satelitu KOMSAT 2 a pak také o rozšíření snímkovacích kapacit. Satelit měl totiž nejen zajišťovat komunikaci jako jeho předchůdce, ale také měl provádět fotografické snímkování a to na polární orbitě. Vynesen byl samozřejmě raketou Vulkan a netrpělivě čekal návštěvu kosmoplánu Delta – mělo jít o přezkoušení dokovací sekvence, neboť satelit měl dokovací port.

382. den nadešla chvíle pro misi H-11, během které se mělo provést řízené dokování kosmoplánu Delta se satelitem KombiSAT. V kokpitu Delty seděl veterán Sheplin a tentokrát musel svůj stroj navést na polární orbitu. Vynesení do kosmu samozřejmě zajišťovala raketa Vulkan. Start i dosažení orbity proběhlo normálně, problémy se projevily až na orbitě. Technici zodpovědní za raketový nosič nějakým nedopatřením vypustili Vulkan proti směru rotace satelitu a Delta tak letěla přímo proti němu. Spojení bylo samozřejmě nemožné, protože by se Delta musela na orbitě otočit do protisměru. Sheplin tedy musel přistát a viníci byli neprodleně přeřazeni do armádního skladu použitých ponožek.

Tato blamáž byla před veřejností utajena a rozpis misí byl tedy opět změněn. Nejprve měla proběhnout plánovaná mise ke stanici H-12 a až potom druhý pokus spojit se se satelitem, H-11A. Jenže věci nešly tak hladce, vyrobit další raketu Vulkan by se nestihlo v potřebném čase, takže inspekce satelitu KombiSAT byla odvolána a mise H-11A prozatím zrušena.

Zato mise H-12 odstartovala 410. den přesně podle plánu. Ronzer Kerman měl za úkol doletět na stanici Horizont a provést zde drobnou údržbu a vyzvednout experimenty, které tam zanechal Sheplin. Stíhání stanice se podařilo a dokování provedl Ronzer přímo dokonale. Nic nebránilo navštívit stanici a vyzvednout kazety s filmem. Pak Ronzer opatrně vymontoval box s rostlinami (experiment Oáza) a dal místo něho box s mravenci. Potom na stanici pobyl dva dny, během nichž prováděl pozorování Kerbinu a zapisoval údaje z palubních přístrojů.

Nakonec vylezl ven a zkontroloval teleskop stanice zblízka. Poté, co provedl zběžnou kontrolu stanice zvenku, přešel i s experimenty zpět do kokpitu své Delty. Odrazil od stanice a naprosto rutinně se vrátil zpět na Kerbin. Datum další mise ke stanici bylo stanoveno na 34. den dalšího roku.

 

422. den byla na startovní rampě zkompletována nová nosná raketa agentury KKP. Nosič dostal název R-5 Eve (podle druhé planety sluneční soustavy, předchozí R-4 měla název Moho, podle první planety). Zatím probíhaly pouze statické testy odpočítávání a zkušební tankování, jakož i zkoušky palubní elektroniky.

Starty 3. roku: Raketa R-3 (KKP) – 5 startů, všechny úspěšné (náklad Cílová Tělesa pro mise Pegas 6 a 7, sondy Muna 1-3); raketa R-4 (KKP) – 8 startů, 1 neúspěšný (náklad lodě Pegas 3-10); raketa URS (letectvo) – 2 starty, oba úspěšné (náklad prototypy X-2); raketa Vulkan (letectvo) – 13 startů, všechny úspěšné (náklad letouny X-2 Delta, stanice Horizont a družice KombiSAT)