LETECTVO HLEDÁ NOVÝ PROGRAM

Když byl ukončen program Horizont, letectvo přehodnotilo konstrukci svých komunikačních satelitů a rozhodlo, že data se budou předávat na Kerbin pomocí vysílačů. Zároveň se generálové dohodli, že budou vyvíjet novou orbitální stanici. Nejprve bylo však nutné zkonstruovat novou nosnou raketu, s větší kapacitou. Požadavek zněl na minimálně dvojnásobnou nosnost oproti raketě Vulkan, tedy 9 tun. Další vývojový tým dostal zadání na konstrukci dvoumístného kosmoplánu.

Vývoj rakety šel dopředu bleskovým tempem a už 357. den mělo letectvo prototyp hotový pro statické zkoušky. Tvar nosiče byl značně neobvyklý, motory byly schované v rozšířené základně rakety a byly čtyři, spojené dohromady. Podle výpočtů by měla nová raketa unést na orbitu ve výšce 100 kilometrů více než 12 tun užitečného nákladu, takže zadání se podařilo splnit. A protože zkoušky dopadly také dobře, 380. den proběhl první zkušební start.

Raketa letěla velmi stabilně, oproti předchozímu nosiči Vulkan zcela zmizely podélné oscilace. Zátěž o hmotnosti 12,5 tuny vynesla raketa na oběžnou dráhu naprosto v pořádku. Díky tomuto úspěchu byla raketa přijata a bylo jí uděleno jméno „Uragan“.

Co se týče vývoje nového kosmpolánu, tady se taky pokračovalo bleskovým tempem. Už 320. den byly vybrány finální návrhy dvou konstrukcí, z nichž byla 405. den vybrána konečná varianta. Nový stroj X-3 byl v prototypové verzi připraven 35. den 5. roku, 49. den proběhly první zkoušky ve vzduchu – stroj byl vynesen do výšky dálkově ovládaným dronem a poté se odpojil, aby přistál na letištní ploše.

X-3 byl konstruován jako dvoustupňový, návratový stupeň zahrnoval kluzák s kabinou a přechodovým uzlem, servisní stupeň obsahoval palivovou nádrž, raketový motor a nádrže s monopropelantem. Servisní stupeň se měl před přistáním odhazovat a návratový stupeň měl doklouzat na ranvej.

Poprvé byl X-3 připojen k raketě Uragan 78. den, kdy se konaly zkoušky vynesení stroje na balistickou dráhu v bezpilotním režimu. 89. den pak letěl v kabině poprvé testovací pilot, Geoflie Kerman. A start dopadl velmi špatně.

Raketa se ve výšce 3 kilometrů otočila špicí k zemi. Schylovalo se ke katastrofě, ale Geoflie duchapřítomně odpojil kosmoplán od rakety a nouzově přistál na trávě, bez jediného škrábance. Technici pak raketu Uragan přepracovali – dostala velké řídící plochy a tato verze pro vynášení kosmoplánu dostala název Uragan X.

Nový pokus se konal 137. den. Upravená raketa Uragan tentokrát fungovala naprosto správně a X-3 se dostal i s Geofliem na palubě na oběžnou dráhu. Tady se prováděly testy všech systémů a po jednom oběhu Kerbinu pilot odpojil servisní stupeň a vrátil se na Kerbin.

Bohužel, nepodařilo se trefit přistávací dráhu, X-3 ji přeletěl a musel dosednout do moře. I tak se ale hlavní cíle mise povedlo splnit a letectvo se rozhodlo přijmout upravenou raketu i kosmpolán do své „výzbroje“. Letoun se interně jmenoval „DAKS“, což byla zkratka pro Dvoumístný Aero-Kosmický Systém, ale záhy mu byla přidělena přezdívka „Klipr“.

Finální prototyp kosmické stanice byl hotov 166. den. Stanice byla pojmenována „ORLAB“, což byla zkratka pro Orbitální LABoratoř. Stejný název dostal i celý program. Letectvo tak mělo k dispozici zcela novou generaci systému pro vědecký výzkum na oběžné dráze. Nosnou raketu Uragan, kosmoplán X-3 Klipr a stanici ORLAB. Datum vynesení stanice na oběžnou dráhu byl stanoven na 200. den.

ORION II: DEN D

15. den nového roku byl oním „dnem D.“ Celý Kerbin byl toho dne u obrazovek svých televizí, kde běžel téměř celodenní program zaměřený na jedinou věc: Přistání na Munu. Šlo o bezesporu nejtěžší misi, jakou kdy agentura KKP prováděla. V případě úspěchu by to byl nejvelkolepější čin celého Kerbinu, v případě neúspěchu mezinárodní tragédie.

Ale tohle si posádka lodě Orion 10 nepřipouštěla. Musela se soustředit na pilotáž a správné provádění manévrů během startu a na oběžné dráze. Teprve potom nastalo období relativního klidu, kdy loď Orion letěla k Munu. Ale tam se zase museli všichni na palubě soustředit, aby se jejich „desítka“ dostala na orbitu v pořádku. Naštěstí se to podařilo a po dvou obletech Munu navedl Jeb loď na nízký orbit ve výšce 30 kilometrů a byl připraven zahájit přistání.

„Tady „desítka“, loď je zorientovaná proti směru letu, čas pro přistávací zážeh té mínus 3 minuty,“ ohlásil Jebediah do vysílačky.

„Rozumím, vypadá to dobře,“ řekl capcom Bill.

„U nás je všechno v pořádku, desítko. Máte zelenou pro zážeh,“ dodal za okamžik.

Jebediah, Bob a Neilnard seděli v sedačkách, pevně připoutaní, s nasazenými přilbami. Bill sledoval odpočet a na jeho pokyn zmáčknul Jebediah přepínač. Palubní počítač provedl přesně načasovaný zážeh.

„Dobrá zpráva, desítko,“ ozval se hned na to Bill,“ trajektorie je v pořádku, míříto přímo dolů chlapi!“

Sestup tedy probíhal dobře. Bob vysunul přistávací nohy a překontroloval tlak v tlumičích. Všechno sedělo. Čas do přistání 30 sekund – Jebediah znovu zapnul přistávací motor a tentokrát ručně naváděl loď na přistání. Orion se postupně snášel kolměji k povrchu, až zaujal trajektorii naprosto kolmou.

„Deset sekund, tah na maximum!“ skoro vykřikl Bob.

Orion zůstal viset skoro půl metru nad povrchem, jedna ze sond na přistávacích nohách se při tom zabořila do regolitu. Rozsvítila se kontrolka na palubní desce. Jebediah se široce usmál a naprosto automaticky, sáhnul na vypínač motoru, který okamžitě přestavil tah na nulu. Loď měkce dosedla.

„Máme kontakt,“ řekl suše do vysílačky Bob.

Zatímco Bob s Neilnardem zuřivě přepínali různé přepínače, Jebediah se pořádně podíval z okna. Široká šedá pláň byla na horizontu ukončena nevysokým pohořím a na černém nebi krásně svítily hvězdy. Dokázali to.

„Tady desítka,“ ohlásil za okamžik Jebediah, „přál bych si, abyste mohli vidět, co vidíme teď my. Jsme na Munu a vypadá to parádně!“

Řídící středisko propuklo v jásot a protože bylo přistání přenášeno televizí, slavili kerbalové po celém světě. V kabině Orionu 10, po nezbytných kontrolách všech systémů, se posádka připravila na výstup z lodi. První šel velitel mise, Jebediah Kerman. Neilnard zapnul venkovní kameru, rozsvítil reflektor a odjistil poklop. Jeb opatrně vykouknul ven a vysunul žebřík. Ten naštěstí vydržel celý let v pořádku a spořádaně se spustil dolů. Kdyby nefungoval, měla by posádka smůlu.

Jebediah slezl až na poslední příčku a pak, protože na zem zbýval asi ještě metr, seskočil. Boty se mu nezabořily, jen zvířil trochu prachu. Opatrně poodešel do zorného pole kamery a vytáhnul vlajku, která byla důmyslně zkonstruována tak, aby se sama rozvinula, jakmile bude její žerď zapíchnutá v zemi. Když mu Bob potvrdil, že stojí správně, zarazil Jeb vlajku do munárního regolitu a zapnul vysílačku.

„Objevili jsme nový svět,“ řekl slavnostním hlasem, „bylo to obtížné, ale stálo to za to.“

Krátce poté vylezli ven také Bob s Neilnardem a shromáždili se u vlajky. Kamera pak pořídila jeden z nejslavnějším snímků v dějinách, který byl vidět v každé zapnuté televizi na Kerbinu.

Pak začala práce. Kerbonauti museli nabrat vzorky půdy a taky se vydali k velkému balvanu poblíž místa přistání, kde Bob s Jebediahem kladívkem odebrali další vzorky. Pak si už jen krátcce užili pohybu v nízké gravitaci a byl čas nasednout zpět do lodě. Bohužel, výstup na povrch Munu právě skončil. Trojice kerbonautů tak poslušně vyšplhala po žebříku zpět do kabiny Orionu a připravila se na start.

Nejprve byl odpojen přistávací stupeň a hned na to se zažehly motory návratového stupně. Orion vystřelil kolmo vzhůru a po několika minutách zaujal oběžnou dráhu kolem Munu. Jebediah pak zadal do počítače potřebné údaje a naplánoval návratovou trajektorii. Pak už jen stačilo znovu nakopnout motory a Orion 10 se vydal zpátky domů, na Kerbin.

A tak, když se 3 dnech, 1 hodině a téměř 20 minutách od startu mise, otevřely padáky, posádka „desítky“ si hlasitě oddechla. Jeb, Bob a Neilnard se právě vrátili z největšího dobrodružství všech dob.

ORION I

Skutečná loď Orion, schopná cesty na oběžnou dráhu, byla poprvé zkompletována 157. den. Už dříve agentura KKP schválila harmonogram první fáze programu Orion, který se týkal zkušebních misí. Ty byly označeny jako tzv. „mise A“ a jejich průběh měl vypadat následovně:

Orion 1 – testovací mise lodi Orion OV (Orbitální Verze), bezpilotní dosažení orbity, 164. den

Orion 2 – testovací mise lodi Orion OV, pilotovaná mise, 2 kerbonauti, 190. den

Orion 3 – orbitální mise lodi Orion OV, prověření manévrů a vybavení, 3 kerbonauti, 225. den

Orion 4 – testovací mise lodi Orion MV (Munární Verze), bezpilotní atmosférický test, 245. den

Orion 5 – testovací mise lodi Orion MV, bezpilotní dosažení orbity, 275. den

Orion 6 – orbitální mise lodi Orion MV, prověření manévrů, 3 kerbonauti, 305. den

Orion 7 – dlouhodobá mise lodi Orion OV, přezkoušení rutinních operací, 3 kerbonauti, 335. den

Orion 8 – oblet Munu, loď Orion MV, přezkoušení rutinních operací, 3 kerbonauti, 375. den

Orion 9 – dosažení Munární orbity, loď Orion MV, zkoušky manévrů, 3 kerbonauti, 415. den

Orion 10 – přistání na Munu, loď Orion MV, 3 kerbonauti, 15. den 5. roku

KKP také potvrdila dlouho diskutovaný fakt, že přistání na Munu se uskuteční s celou lodí, nebude použit žádný přistávací modul, jako se zvažovalo u minulého programu Pegas. Také byla vybrána první dvojice kerbonautů pro misi Orion 2: Bill Kerman a Henkin Kerman. KKP rovněž oznámila rozšíření týmu kerbonautů o další trojici: Johnrey, Sigrey a Neilnard.

164. den tak podle harmonogramu vystřelila k obloze raketa R-5 Eve s připojenou lodí Orion OV. Po oddělení prvního stupně byla odstřelena záchranná věžička a práci započal druhý stupeň, který loď bezpečně navedl na oběžnou dráhu. Tam byl tento stupeň odpojen, loď na povel z Kerbinu zapnula své palubní přístroje a rozevřela solární panely. 

 

Po jednom obletu Kerbinu byl zahájen brzdný manévr, který se podařil na výbornou a loď bezpečně přistála na padácích na pevnině. Celá mise trvala pouhých 34 minut!

Jak nosná raketa, tak i loď samotná, pracovala bezchybně a následující mise Orion 2 tak mohla být provedena podle plánu. 190. den už seděli v kabině lodi Orion kerbonauti Bill a Henkin. Bill jako velitel mise, držel ruku na páce „přerušení letu“, až do chvíle kdy byl odpojen první stupeň. Záchranná věžička se v pořádku odpálila a Bill tak mohl ruku stáhnout. Nyní už hladký chod motoru druhého stupně zaručoval dosažení orbity.

Na oběžné dráze loď provedla několik obletů a vyzkoušela jednoduché manévry – Bill provedl brzdný zážeh manuálně a podařil se mu výborně. Loď se úspěšně vrátila zpět do atmosféry a měkce přistála na padácích do oceánu.

225. den proběhla mise Orion 3. V lodi seděli kerbonauti Bob, Billy-Bobski a Cambree. Jejich cílem bylo prověřit loď na orbitě, což se jim také bez problémů podařilo. Vypadalo to, že Orion je opravdu dobře postavená loď a cestu na Mun zvládne. Jen mohla být podle mínění většiny kerbonautů prostornější, ale obětovat trochu pohodlí za možnost letět do kosmu za to stojí.

245. den letěla raketa R-5 poprvé s munární verzí lodě Orion. Tato mise pouze zkoušela start nosiče a správnou funkci přístrojů.

275. den pak už loď Orion MV letěla do kosmu „naostro“. I tentokrát bez posádky, hlavním cílem mělo být ozkoušení automatických manévrů a především zkouška práce přistávacího stupně lodi.

 

Na oběžné dráze se opět všechno podařilo, přistávací stupeň pracoval v pořádku a také jeho oddělení proběhlo podle plánu. Loď poté přistála bez problémů na padácích do oceánu.

305. den byl poněkud slavnostní, protože se do kosmu měla dostat poprvé v historii žena – Valentina Kerman. V rámci mise Orion 6 letěla spolu s Jebediahem a Johnreyem. Jejich úkolem bylo provést na orbitě s lodí Orion v munární verzi sérii manévrů, jaké bude třeba vykonat při pozdějším letu k Munu.

335. den začala mise Orion 7. V kabině lodi v orbitální verzi strávili kerbonauti Cambree, Sigrey a Neilnard celých 15 dní, během nichž prováděli úkony, jaké bude muset během obletu Munu provádět posádka následující mise. Kerbonauti potvrdili, že loď i její posádka, dokážou dlouhodobě fungovat bez problémů a provádět činnost potřebnou k uskutečnění cíle programu Orion.

Ihned po ukončení mise oznámila agentura KKP rozpis posádek pro následující mise: Velitelem Orionu 8 byl jmenován Henkin Kerman, jeho kolegy Bill a Billy-Bobski. Velitelem „devítky“ měl být Johnrey, jeho kolegy Valentina a Sigrey. Pro přistání na Mun jmenovala agentura do mise Orion 10 velitele Jebediaha, jeho kolegy měli být Bob a Neilnard.

375. den byl dnem, kdy se měla defacto zopakovat mise předchozího programu, Pegas 8, nebo-li oblet Munu a přímý návrat na Kerbin. Osazenstvo lodě, Henkin, Bill a Billy-Bobski, se neuvěřitelně těšilo, až uvidí Mun zblízka a tajně doufalo, že na něj taky jednou vkročí vlastní nohou. Ale to bylo daleko, teď se musí povést jejich mise.

Vynesení na oběžnou dráhu dopadlo skvěle, loď musela jednou oběhnout Kerbin, aby se dostala do bodu pro zážeh a pak už spolehlivě pracoval motor přistávacího stupně, který protáhl trajektorii letu kolem Munu.

Plavidlo se pak vzdalovalo od Kerbinu a po pár hodinách už Bill skrze průzor mohl obdivovat jejich cíl, tohoto stálého souputníka Kerbinu. Orion obletěl Mun poněkud z větší dálky, než se původně čekalo, ale jinak mise proběhla zcela bez problémů. „Osmička“ se vrátila podle zákonů nebeské mechaniky zase zpátky na Kerbin, kde hladce přistála.

415. den nadešel čas pro misi Orion 9. Pokud půjde vše podle plánu, věděla posádka že se bude dívat na Mun opravdu zblízka. Panovaly trochu obavy, protože loď se bude muset během parkování na munární orbitě na čas odmlčet, když signál přeruší sám Mun. Snad se spojení pak znovu podaří navázat, protože jestli ne... Raději nepomýšlet.

Start však neproběhl zdaleka tak hladce, jako předchozí mise. Těsně po zážehu prvního stupně se ozval výbuch a jeden z vernierových motorů odpadl od rakety. Řízení letu však rozhodlo pokračovat v misi. Raketa se držela v kurzu až do výšky 15 kilometrů, kde začaly narůstat podélné oscilace a nosič se začal vychylovat z kurzu. Velitel Johnrey byl každou sekundou připraven zatáhnout za páku přerušení letu. Ale nebylo to nakonec třeba, první stupeň přestal pracovat a loď stále ještě byla v tolerancích odchylky od kurzu. Motor druhého stupně vychýlení srovnal a dopravil Orion na oběžou dráhu v pořádku.

Zbývalo jen provést zážeh, který loď nakopne na Mun. Tentokrát pomáhal i druhý stupeň „er pětky“, aby měl přistávací stupeň Orionu palivovou rezervu. Manévr se podařil a Orion se vydal k měsíci. Jeho zaparkování na oběžné dráze se po pár hodinách naplnilo. Nejkritičtější okamžik celé mise byl tady. Valentina se dívala na mizející Kerbin, zatímco jí ve sluchátkách zněl hlas capcoma:

„Ztráta signálu za 5... 4... 3... 2... 1...“ Pak už bylo slyšet jen šumění.

Johnrey zorientoval loď proti směru letu a připravil řídící počítač na brzdný zážeh. Jakmile se loď dostala do patřičného bodu, spustil motor a usadil Orion 9 na kruhovou dráhu ve výšce 70 kilometrů nad povrchem Munu. Manévr se tedy podařil, ale posádka stále netrpělivě čekala až vyjde Kerbin a bude možné se pokusit navázat spojení.

Valentina se dychtivě tiskla na okénko, Kerbin bude vidět každou chvíli. A skutečně, ozářený srpek planety se objevil a ve sluchátkách znovu zapraskalo. Velitel se pokusil navázat spojení.

„Tady devítka, volám Kerbin,“ opakoval Johnrey do vysílačky. Ale nic mu neodpovídalo. Teprve až po dalších několika minutách si mohla posádka i technici na Kerbinu zhluboka vydechnout.

„Tady je řízení mise, slyšíme vás moc dobře, osmičko. A už vidíme vaši telemetrii, dobrá práce!“

Orion po pár obletech, které byly vyplněny fotografováním, sestoupil ještě níž, až na 20 kilometrů a simuloval pak manévry nutné pro pozdější přistání lodi. Jelikož vše dopadlo dobře, odpojil Orion svůj přistávací stupeň a připravil se na zážeh, který jej měl dostat zpět na Kerbin.

Za pomocí dat z Kerbinu provedl Orion už pomocí motorků návratového stupně zážeh a dostal se z orbity Munu. Zvolena byla trajektorie přímo vedoucí do kerbinské atmosféry, aby se eliminovala potřeba dalších manévrů. Orion 9 nakonec bezpečně přistál do oceánu, po 2 dnech, 3 hodinách a 41 minutách.