LETECTVO HLEDÁ NOVÝ PROGRAM

Když byl ukončen program Horizont, letectvo přehodnotilo konstrukci svých komunikačních satelitů a rozhodlo, že data se budou předávat na Kerbin pomocí vysílačů. Zároveň se generálové dohodli, že budou vyvíjet novou orbitální stanici. Nejprve bylo však nutné zkonstruovat novou nosnou raketu, s větší kapacitou. Požadavek zněl na minimálně dvojnásobnou nosnost oproti raketě Vulkan, tedy 9 tun. Další vývojový tým dostal zadání na konstrukci dvoumístného kosmoplánu.

Vývoj rakety šel dopředu bleskovým tempem a už 357. den mělo letectvo prototyp hotový pro statické zkoušky. Tvar nosiče byl značně neobvyklý, motory byly schované v rozšířené základně rakety a byly čtyři, spojené dohromady. Podle výpočtů by měla nová raketa unést na orbitu ve výšce 100 kilometrů více než 12 tun užitečného nákladu, takže zadání se podařilo splnit. A protože zkoušky dopadly také dobře, 380. den proběhl první zkušební start.

Raketa letěla velmi stabilně, oproti předchozímu nosiči Vulkan zcela zmizely podélné oscilace. Zátěž o hmotnosti 12,5 tuny vynesla raketa na oběžnou dráhu naprosto v pořádku. Díky tomuto úspěchu byla raketa přijata a bylo jí uděleno jméno „Uragan“.

Co se týče vývoje nového kosmpolánu, tady se taky pokračovalo bleskovým tempem. Už 320. den byly vybrány finální návrhy dvou konstrukcí, z nichž byla 405. den vybrána konečná varianta. Nový stroj X-3 byl v prototypové verzi připraven 35. den 5. roku, 49. den proběhly první zkoušky ve vzduchu – stroj byl vynesen do výšky dálkově ovládaným dronem a poté se odpojil, aby přistál na letištní ploše.

X-3 byl konstruován jako dvoustupňový, návratový stupeň zahrnoval kluzák s kabinou a přechodovým uzlem, servisní stupeň obsahoval palivovou nádrž, raketový motor a nádrže s monopropelantem. Servisní stupeň se měl před přistáním odhazovat a návratový stupeň měl doklouzat na ranvej.

Poprvé byl X-3 připojen k raketě Uragan 78. den, kdy se konaly zkoušky vynesení stroje na balistickou dráhu v bezpilotním režimu. 89. den pak letěl v kabině poprvé testovací pilot, Geoflie Kerman. A start dopadl velmi špatně.

Raketa se ve výšce 3 kilometrů otočila špicí k zemi. Schylovalo se ke katastrofě, ale Geoflie duchapřítomně odpojil kosmoplán od rakety a nouzově přistál na trávě, bez jediného škrábance. Technici pak raketu Uragan přepracovali – dostala velké řídící plochy a tato verze pro vynášení kosmoplánu dostala název Uragan X.

Nový pokus se konal 137. den. Upravená raketa Uragan tentokrát fungovala naprosto správně a X-3 se dostal i s Geofliem na palubě na oběžnou dráhu. Tady se prováděly testy všech systémů a po jednom oběhu Kerbinu pilot odpojil servisní stupeň a vrátil se na Kerbin.

Bohužel, nepodařilo se trefit přistávací dráhu, X-3 ji přeletěl a musel dosednout do moře. I tak se ale hlavní cíle mise povedlo splnit a letectvo se rozhodlo přijmout upravenou raketu i kosmpolán do své „výzbroje“. Letoun se interně jmenoval „DAKS“, což byla zkratka pro Dvoumístný Aero-Kosmický Systém, ale záhy mu byla přidělena přezdívka „Klipr“.

Finální prototyp kosmické stanice byl hotov 166. den. Stanice byla pojmenována „ORLAB“, což byla zkratka pro Orbitální LABoratoř. Stejný název dostal i celý program. Letectvo tak mělo k dispozici zcela novou generaci systému pro vědecký výzkum na oběžné dráze. Nosnou raketu Uragan, kosmoplán X-3 Klipr a stanici ORLAB. Datum vynesení stanice na oběžnou dráhu byl stanoven na 200. den.

ORION II: DEN D

15. den nového roku byl oním „dnem D.“ Celý Kerbin byl toho dne u obrazovek svých televizí, kde běžel téměř celodenní program zaměřený na jedinou věc: Přistání na Munu. Šlo o bezesporu nejtěžší misi, jakou kdy agentura KKP prováděla. V případě úspěchu by to byl nejvelkolepější čin celého Kerbinu, v případě neúspěchu mezinárodní tragédie.

Ale tohle si posádka lodě Orion 10 nepřipouštěla. Musela se soustředit na pilotáž a správné provádění manévrů během startu a na oběžné dráze. Teprve potom nastalo období relativního klidu, kdy loď Orion letěla k Munu. Ale tam se zase museli všichni na palubě soustředit, aby se jejich „desítka“ dostala na orbitu v pořádku. Naštěstí se to podařilo a po dvou obletech Munu navedl Jeb loď na nízký orbit ve výšce 30 kilometrů a byl připraven zahájit přistání.

„Tady „desítka“, loď je zorientovaná proti směru letu, čas pro přistávací zážeh té mínus 3 minuty,“ ohlásil Jebediah do vysílačky.

„Rozumím, vypadá to dobře,“ řekl capcom Bill.

„U nás je všechno v pořádku, desítko. Máte zelenou pro zážeh,“ dodal za okamžik.

Jebediah, Bob a Neilnard seděli v sedačkách, pevně připoutaní, s nasazenými přilbami. Bill sledoval odpočet a na jeho pokyn zmáčknul Jebediah přepínač. Palubní počítač provedl přesně načasovaný zážeh.

„Dobrá zpráva, desítko,“ ozval se hned na to Bill,“ trajektorie je v pořádku, míříto přímo dolů chlapi!“

Sestup tedy probíhal dobře. Bob vysunul přistávací nohy a překontroloval tlak v tlumičích. Všechno sedělo. Čas do přistání 30 sekund – Jebediah znovu zapnul přistávací motor a tentokrát ručně naváděl loď na přistání. Orion se postupně snášel kolměji k povrchu, až zaujal trajektorii naprosto kolmou.

„Deset sekund, tah na maximum!“ skoro vykřikl Bob.

Orion zůstal viset skoro půl metru nad povrchem, jedna ze sond na přistávacích nohách se při tom zabořila do regolitu. Rozsvítila se kontrolka na palubní desce. Jebediah se široce usmál a naprosto automaticky, sáhnul na vypínač motoru, který okamžitě přestavil tah na nulu. Loď měkce dosedla.

„Máme kontakt,“ řekl suše do vysílačky Bob.

Zatímco Bob s Neilnardem zuřivě přepínali různé přepínače, Jebediah se pořádně podíval z okna. Široká šedá pláň byla na horizontu ukončena nevysokým pohořím a na černém nebi krásně svítily hvězdy. Dokázali to.

„Tady desítka,“ ohlásil za okamžik Jebediah, „přál bych si, abyste mohli vidět, co vidíme teď my. Jsme na Munu a vypadá to parádně!“

Řídící středisko propuklo v jásot a protože bylo přistání přenášeno televizí, slavili kerbalové po celém světě. V kabině Orionu 10, po nezbytných kontrolách všech systémů, se posádka připravila na výstup z lodi. První šel velitel mise, Jebediah Kerman. Neilnard zapnul venkovní kameru, rozsvítil reflektor a odjistil poklop. Jeb opatrně vykouknul ven a vysunul žebřík. Ten naštěstí vydržel celý let v pořádku a spořádaně se spustil dolů. Kdyby nefungoval, měla by posádka smůlu.

Jebediah slezl až na poslední příčku a pak, protože na zem zbýval asi ještě metr, seskočil. Boty se mu nezabořily, jen zvířil trochu prachu. Opatrně poodešel do zorného pole kamery a vytáhnul vlajku, která byla důmyslně zkonstruována tak, aby se sama rozvinula, jakmile bude její žerď zapíchnutá v zemi. Když mu Bob potvrdil, že stojí správně, zarazil Jeb vlajku do munárního regolitu a zapnul vysílačku.

„Objevili jsme nový svět,“ řekl slavnostním hlasem, „bylo to obtížné, ale stálo to za to.“

Krátce poté vylezli ven také Bob s Neilnardem a shromáždili se u vlajky. Kamera pak pořídila jeden z nejslavnějším snímků v dějinách, který byl vidět v každé zapnuté televizi na Kerbinu.

Pak začala práce. Kerbonauti museli nabrat vzorky půdy a taky se vydali k velkému balvanu poblíž místa přistání, kde Bob s Jebediahem kladívkem odebrali další vzorky. Pak si už jen krátcce užili pohybu v nízké gravitaci a byl čas nasednout zpět do lodě. Bohužel, výstup na povrch Munu právě skončil. Trojice kerbonautů tak poslušně vyšplhala po žebříku zpět do kabiny Orionu a připravila se na start.

Nejprve byl odpojen přistávací stupeň a hned na to se zažehly motory návratového stupně. Orion vystřelil kolmo vzhůru a po několika minutách zaujal oběžnou dráhu kolem Munu. Jebediah pak zadal do počítače potřebné údaje a naplánoval návratovou trajektorii. Pak už jen stačilo znovu nakopnout motory a Orion 10 se vydal zpátky domů, na Kerbin.

A tak, když se 3 dnech, 1 hodině a téměř 20 minutách od startu mise, otevřely padáky, posádka „desítky“ si hlasitě oddechla. Jeb, Bob a Neilnard se právě vrátili z největšího dobrodružství všech dob.