MUNA

Jak bylo oznámeno, v rámci programu Muna měly proběhnout nejméně další dvě mise. Kvůli zrušení kontraktu na další výrobu raket R-3 tak byl počet misí stanoven na právě dvě. Během mise Muna 2 měla přistát sonda v kráteru Galileo a při misi Muna 3 mělo být v kráteru Kopernikus vysazeno robotické vozítko.

230. den tak odstartoval předposlední exemplář nosné rakety R-3 se sondou Muna na palubě. Let až do přiblížení k Munu probíhal jako přes kopírák s předchozí misí, jenže pak se stala chyba. Sonda se špatně zorientovala a nenatočila své solární panely proti slunci. Baterie se tak vybily a sonda se stala neovladatelnou. Řídící středisko se však nevzdalo a stále se pokoušelo s nepříznivou situací něco provést. Jelikož sonda byla stále na trajektorii volného návratu, nehrozilo, že by odlétla kamsi do meziplanetárního prostoru. Proto se v KKP rozhodli, že sondu ponechají obíhat Kerbin a vyčkají, zda se situace nezlepší.

Po devíti dnech se sonda konečně natočila proti slunci a palubní baterie se naplno dobily. Teď zbývalo provést nové manévry, které by sondu dostaly na munární orbit. S palivem to bylo opravdu těsné, ale řídící technici to dokázali a 11. den své mise se Muna 2 konečně snesla na povrch Munu. Přistání nebylo ideální, hrozilo, že se sonda převrátí, ale nakonec zůstala stát pevně.

270. den došlo k tzv. „třešničce na dortu“ v programu Muna. K měsíci se vydalo robotické vozítko „Munochod“, téměř celé navržené konstruktéry týmu Sergeje Kermanova. Cílem mise měl být jednak průzkum lokality v kráteru Kopernikus a pak také odzkoušení pohybu a práci se vzorky přímo na povrchu Munu. Vozík vynášela zcela poslední vyrobená raketa R-3, takže se všichni modlili, aby náhodou neselhala, protože mise by se jinak nedala opakovat. Spolehlivá „er trojka“ však nezklamala a úspěšně dopravila Munochod na munární orbit.

Poté byl druhý stupeň odpojen a sonda začala zcela automaticky s přistávací sekvencí. Místo přistání bylo zvoleno na severo-východním okraji kráteru Kopernikus. Přistávací stupeň pracoval spolehlivě a dokázal Munochod měkce posadit na určené místo.

Další kritický okamžik mise – odblokování vozítka a sjetí z rampy už prováděli technici z Kerbinu. Jedno kolo se při sjíždění nakrátko zachytilo, ale Munochod jinak sjel v pořádku na munární povrch. Po zkontrolování palubních přístrojů objelo vozítko přistávací rampu a vydalo se směrem k nedalekému kráteru. Cestou nabralo první vzorek munární půdy. Další odběr vzorku měl být uskutečněn až na okraji kráteru (dostal název jednoduše K1).

Munochod po celém dni opatrné jízdy s častými přestávkami urazil vzdálenost až ke kráteru K1, na jehož okraji odebral další vzorky a podrobil je analýze pomocí spektrometru. Došlo i na další měření pomocí palubních přístrojů – teploměru (naměřeno -38,92°C) a akcelerometru (0,162g). Vozítko pak po další dva dny objíždělo okraj kráteru směrem na sever.

Následující den vozítko nabralo směr kráter K2, kam ještě téhož dne dorazilo a provedlo další sadu měření (-42,12°C a 0,162g). Pomocí penetrometru zkoumalo půdu na okraji kráteru a pak se stočilo k blízkému balvanu. Byl to první balvan na Munu, který byl zkoumán zblízka (předchozí sondy Muna 1 a 2 přistály daleko od jakéhokoliv balvanu).

Zde použil Munochod penetrometr a odebral vzorek z balvanu. Jelikož v tu doby bylo slunce už jen kousek nad obzorem, rozhodli se technici na Kerbinu, že sondu uloží ke spánku. Vozík byl zaparkován vedle balvanu, aby nestínil a byly vypnuty veškeré přístroje. Jakmile slunce zajde, palubní baterie se nebude moci dobíjet a dojde elektřina. O restart přístrojů a kontakt s Munochodem se budou moci technici pokusit až při dalším munárním dni. Jestli se baterie v pořádku nabijí a budou fungovat, zůstávalo ve hvězdách...

 

 Situační mapa mise Muna 3, práce vozítka Munochod