MUNÁRNÍ ZÁKLADNA
Vznikla v rámci programu Apollo
Extension Program. Na její zkompletování bylo třeba dopravit do
kráteru Kiolkovskij (místo přistání Apolla 6) samotnou stanici
(po zničení prvního exempláře ji dopravila mise Apollo 10 MuSt)
a pojízdný modul určený k průzkumu a dopravě posádek na
stanici (mise Apollo 11 PM).
Prvním úkolem bylo zprovoznění
základny. Za tím účelem byla na Mun vypravena mise Apollo s pořadovým číslem 12.
Posádku tvořila trojice zkušených kerbonautů: Jebediah Kerman,
Ansby Kerman a Dongee Kerman, z nichž první dva na stanici měli zůstat
jako první posádka.
Po přistání byl akorát čas na
spánek. Mezitím se od stanice k modulu vydal pojízdný modul, aby
vyzvedl Jeba a Ansbyho. Druhý den tak mohli poprvé vyzkoušet
řízení vozidla. Ještě předtím se však vyfotografovali.
„Vůz reaguje dobře, ale zrychlení
nic moc,“ hlásil Jebediah.
„Rychlá akcelerace není třeba,“
opáčilo KKC. „A připomínám: maximální povolená rychlost je
10 m/s!“
Po příjezdu na stanici posádka
provedla všechny potřebné úkony – zapnula generátor, vysunula
antény a pořádně se najedla z palubních zásob. Kdyby bylo
třeba, mohla by tu posádka o dvou členech vydržet až tři
měsíce. Jeb a Ansby si užívali prostoru, který jim prázdná
stanice poskytovala. Zanedlouho je totiž doplní další dvojice.
Další den se začalo s průzkumem
přilehlého okolí. Za řízení modulu se posadil Jeb a Ansby na
něho dával pozor, aby moc nebláznil. Posádka zamířila k okraji
kráteru Klarke, kde se jim naskytl překrásný výhled.
„Vsadím se, že bych to s jetpackem
přeletěl,“ ohlásil Jebediah do KKC.
Capcom v KKC se do rádia pro jistotu
zasmál, ale ředitel letu se zamračil. Ten by to klidně udělal,
pomyslel si.
Dvojice kerbonautů sebrala vzorky půdy
a po krátkém fotografování se odebrala do modulu na odpočinek a
svačinu. Strava v tubách nebyla nic moc, ale Ansby si s sebou
přitáhl krabici sendvičů, což oběma kerbonautům poněkud
zvedlo náladu.
Pak se Jeb s Ansbym vydali k dalšímu
místu, na okraj kráteru Yetti, který svým tvarem připomínal
otisk stopy, tohoto mytického tvora. Cesta byla dlouhá, protože se
během ní kontroloval stav modulu, hlavně kol. Když konečně
dorazila posádka na místo, měla čas jen na krátké pozorování
a pořízení pár fotografií. Z KKC přišel pokyn k odpočinku a
Jeb s Ansbym tak přečkali svou první noc v pojízdném modulu.
Další den ráno se po vydatné snídani vydal Jeb s Ansbym znovu na
cestu. Cílem byl nezvykle špičatý vrchol na okraji kráteru Yetti
(jeho druhý „dráp“). Jízda byla velmi nebezpečná, modul
pojížděl po jednom okraji hřebene a kdyby se sklouzl, nedal by se
zastavit. Přesto posádka tuto cestu riskla. Jebediah řídil pomocí
Ansbyho pokynů jistě a dovezl modul na úpatí hory.
„Máte povolení jít nahoru,“ ohlásilo KKC kerbonautům, když
si trochu odpočinuli.
„Bude to chtít jetpack,“ zhodnotil Ansby, když se díval na
velmi skloněnou stěnu hory.
Řízení mise to po pár okamžicích povolilo. Ansby byl první,
kdo si výstup za pomocí jetpacku zkusil.
„Jde to výborně, za pár minut budeme nahoře,“ ohlásil Ansby.
„Pozor, kontrolujte spotřebu paliva do trysek,“ připomnělo
KKC, „máte povolení vyčerpat čtvrtinu kapacity.“
Jebediah se jenom zašklebil a následoval svého kolegu nahoru. Po
cestě si neodpustil trochu akrobacie, ale do rezervy se vešel. Pak
už stanul na vrcholu špičaté hory, kterou pojmenoval "Pyramida".
Ansby jej na vrcholu vyfotografoval a tato fotka se stala v
kerbinských novinách hitem.
Na vrcholu vztyčil Ansby vlajku. S výškou 1921 metrů nad střední
hodnotou povrchu se stali nejvýše stojícími kerbonauty na Munu.
Po přestupu do modulu se vydali zpět na stanici. Bohužel se po pár
stovkách ujetých metrů ukázalo, že se modul po povrchu smeká a
nedokáže vyvinout vyšší rychlost, než 4 – 6 m/s. Na radu KKC
posádka postupně zkusila zamknout řízení zadních kol a poté i
odpojit kola od zdroje energie. To nakonec zafungovalo a posádka tak
mohla pokračovat rozumnou rychlostí. To však nebylo všechno –
při přejezdu hřebenu, asi 3 kilometry od stanice, najel modul na
předtím neviditelný kámen a ten ulomil pravý kontejner na vzorky
půdy. Pokusy ho přimontovat zpět nebyly úspěšné. Naštěstí
jinak byl modul nepoškozen. Po návratu k základně nadešel
posádce čas určený k provádění experimentů uvnitř stanice a
čekání na doplňující posádku.
Zpět u
základny, že chybí pravý kontejner, je dobře vidět
Červeně je znázorněna trasa průzkumu prvního dne, oranžovou trasa druhého dne
Žádné komentáře:
Okomentovat