50. den nastal čas na další
přistání na zelený měsíček. Mise D-3 tentokrát měla přistát
v hornatém prostředí, které je zřejmě tvořené úplně jiným
materiálem, než plochá „moře“. Orion a posádka Bill, Henkin
a Neilnard byly připraveny. Start proběhl bez obtíží a zbývalo
tedy jen loď nasměrovat na správnou trajektorii.
Po devíti dnech zakotvil Orion bez
problémů na orbitě Minmusu. Místo přistání tentokrát nafotila
sonda Minmus 1, takže bylo již delší dobu známé. Posádka tak
věděla předem, do čeho jde. Sestup byl zahájen podle plánu a
probíhal dobře, dokud se jedna z přistávacích nohou nedotkla
povrchu.
Co přesně se stalo a jak se to stalo,
nebylo možné zjistit. Výsledkem však byla loď v poloze
horizontální...
Henkin to sice bral s humorem, ale
jinak to moc veselé nebylo. Bzepochyby se jednalo o dosud největší
nehodu pilotovaného programu a posádka byla ve velkém průšvihu.
Rozbily se solární panely a nešly ani antény pro přímé spojení
s Kerbinem...
Bill a spol. se po krátké úvaze
rozhodli, že se pokusí loď postavit. Spustili dvě přistávací
nohy a pomocí orientačního systému se jim povedlo loď o něco
naklonit. Jenže pak Neilnard zavadil o plynovou přípusť a
přestavil tak dosud zapnutý motor na maximální výkon. Orion
vyrazil kupředu, zachytil se o terén a totálně se rozlámal.
Stalo se to během pár sekund. Přežil nakonec jenom velitelský
modul, naštěstí i se zásobami kyslíku. Jak udělat z průšvihu
ještě větší během okamžiku.
Na Kerbinu zatím dostávali pracovníci
v řídícím středisku infarkty. Bezmocné pobíhání sem a tam a
bědování rázně utnul šéf kerbonautů Andon Kerman. Vzal si
slovo a všechny inspiroval k akci. Na orbitě Minmusu je přeci
sonda a pomocí ní by se dalo s posádkou spojit. A samozřejmě,
někdo musí hned letět nahoru a dostat ty kluky odtamtud. V
zelených hlavách začaly pomalu žhavit závity.
Další mise, D-4, měla startovat až
za dvacet dní. Start by mohl být urychlen, ovšem na cestu by se
loď musela vydat v bezpilotním režimu. A to nebylo možné, kvůli
množství manévrů, které museli konat piloti. Navíc se záchranná
mise musela provést včas, protože Bill, Neilnard a Henkin na
Minmusu vydrží maximálně třicet dní...
Dva dny trvala porada, během níž se
rozhodlo vypravit do kosmu dvě lodě Orion, které se spojí na
orbitě a společně odletí na Minmus. V jedné bude posádka
zamýšlená pro misi D-4, druhá loď bude prázdná. Ta také
sestoupí na Minmus a naloží trosečníky. Pak se znova spojí s
obíhající lodí a společně zamíří domů. Nic lepšího nikdo
nevymyslel. Problémy tu samozřejmě byly – Orion neměl reaktivní
trysky pro manévrování a spojení na orbitě dosud s lodí Orion
nikdo nezkoušel. Technici tak museli jet na nepřetržité směny a
jednu z lodí (záložní exemplář) upravit. Dostali na to deset
dní.
72. den, po spotřebování
cisterny kafe, předali technici upravenou loď Orion na montáž k
raketě R-5. Ještě ten den byl Orion D-3A připevněn na špici
rakety a vypuštěn do kosmu. Automatika jej navedla na kruhovou
orbitu v pořádku. Druhý den odstartovala do kosmu i posádka
Valentina, Gusmon a Ronfrey, jejímž prvním cílem bylo na orbitě
zadokovat se záchranným Orionem. Operace to byla pro kerbonauty
nová, ale zvládli ji dobře. První fáze tak dopadla OK.
Soulodí nyní muselo neprodleně
odletět na Minmus. Zážeh se naštěstí podařil na výbornou a
oba Oriony se dostaly na dráhu vedoucí na Minmus, kam po devíti
dnech dorazily. Když se záchranný Orion odpoutal, byli všichni
jako zařezaní. Přistání pomocí automatiky bylo velmi riskantní,
Ronfrey z lodi D-3 musel být připraven pomocí dálkového řízení
v případě nějakého nebezpečí převzít pilotáž. Nikdo si
však nemohl být jistý, jestli by to vůbec šlo zvládnout.
Ukázalo se, že KKP si už porci smůly
vybrala a nyní šlo všechno jako na drátkách. Orion se velmi
měkce posadil jen několik metrů od trosečníků. Jakmile bylo
potvrzeno, že záchranný Orion přistál a je v pořádku, Bill,
Neilnard a Henkin nadšeně vyběhli ven ze svého rozbitého modulu
a křičeli nadšením. Na nic nečekali a vyšplhali do své
záchranné lodi...
Orion poté neprodleně odstartoval
zpátky na orbitu. Slunce bylo tou dobou už velmi nízko a manévry
bez světla by byly velmi nebezpečné. Když asi po hodině uviděla
Valentina skrz průzor přibližující se Orion s trosečníky na
palubě, vyhrkly jí slzy dojetím. Dokázali to.
Obě lodi automaticky zadokovaly,
otevřely se průlezy a obě posádky se nadšeně přivítaly. Dole
na Kerbinu už bouchalo šampaňské a televize začaly přinášet
první zprávy o úspěšné záchraně.
Soulodí se pomocí krátkého zážehu
dostalo zpátky na Kerbin, kde se oba moduly zanořily nedaleko od
sebe do atmosféry a bezpečně přistály na padácích. Největší,
nejdražší a nejnáročnější mise celé historie kosmonautiky
byla právě u konce.
DOHRA:
KKP ukázala, že je schopná řešit i
ty nejzapeklitější potíže. A protože mise skončila úspěšně,
neznamenalo to ukončení pilotovaného programu, jak se mnozí
obávali. Faktem však bylo, že na záchranu trojice kerbonautů
vydala KKP více peněz, než kolik bylo v rozpočtu pro zbývající
mise Orion.
Znamenalo to, že mise D-4 se opakovat
nebude a další uvažované lety byly pro nedostatek prostředků a
také vyrobených raket a lodí zrušeny bez náhrady. Pilotovaný
program neskončil, ale pro rok 6 už nebyl žádný let naplánován.
Byl to ovšem konec programu Orion.
Program Orion, který vznikl zkraje 4.
roku, byl bezpochyby veleúspěšným projektem. KKP dokázala
vytvořit kosmický systém, který přistál na Munu a Minmusu,
zahrnoval řadu nových pokrokových řešení a posunul pilotovanou
kosmonautiku o obrovský skok dopředu. Během programu se staly i
problémy a průšvihy, ale nikdy nedošlo ke zranění, či smrti
žádného kerbonauta. Při tak náročných misích to svědčilo o
mimořádné kvalitě všech, kteří na programu pracovali. Orion
skončil, ale v dějinách kosmonautiky zůstane navždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat