KDO BUDE PRVNÍ?

KKP začala s výběrem budoucích kerbonautů a postupně vybrala trojici z nich: Billa Kermana, Dilana Kermana a Rotona Kermana. Tito kerbalové byli podrobování náročnému tréninku, zatímco se konstruktéři a vědci snažili postavit kosmickou loď, nebo spíše kapsli, ve které by dokázal kerbonaut přežít let do kosmu. Podle předběžných plánů měl být nejprve na palubě lodi vypuštěn pokusný živý tvor – pes, nebo opice – a pak by následoval první pilotovaný let po balistické křivce. Pak měly následovat delší a delší lety a pokud to bude možné tak i dosažení orbity.

Letectvo mělo v plánu jednodušší postup: Prvním letem se měl Jebediah dostat do výšky 60 kilometrů (to se zatím stále nedařilo) a během druhého letu se měl pokusit dosáhnout kosmického prostoru. 83. den to letectvo zkusilo znovu a Jebediah odstartoval vzhůru do oblak...

Podélné oscilace se opět objevily, ale řídící automatika dokázala udržet raketu v požadovaném směru. URS byl v pořádku odhozen, pilot provedl překlopení letounu a zapnul motory. Zážeh se podařil a X-1B vytrvale stoupal. A stoupal... Když se na monitorech v řídícím středisku ukázala telemetrická data, propukli vojáci v jásot. Apoapsida Jebovy dráhy se nacházela ve výšce přes 64 kilometrů! Jebediah pomocí ještě jednoho krátkého zážehu prodloužil dráhu letu a v rychlosti pořídil snímek, kde zachytil co viděl ze své kabiny. X-1B pak bezpečně přistál na padácích (i když v hodně hornatém prostředí).

 

Letectvo se posléze rozhodlo, že X-1B potřebuje úpravy padákového systému, aby mohl letoun přistát i v méně vhodných místech. KKP zatím prováděla testování prototypů jednomístné kabiny a oznámila, že její kosmická loď ponese jméno „Daidalos“. Dva konstrukční týmy nabídly mírně rozdílné kabiny – první tým prosazoval kulovitou kapsli, zatímco druhý (se kterým spolupracoval i von Kerman) navrhoval kabinu kónického tvaru. V KKP se nakonec rozhodli pro druhou variantu a o 3 dny později po letu konkurenčního X-1B, začali se zkouškami nové kabiny.

 

Konstruktéři zvažovali použití vystřelovací sedačky, ale nakonec dali přednost záchranné raketové vežičce. Pokud by nosná raketa selhala, věžička by vystřelila kabinu s posádkou mimo startovní rampu, přičemž fakt, že by se kerbonaut nacházel v bezpečí uvnitř kabiny a tedy by nebyl vystaven horkým spalinám, byl rozhodující pro tuto volbu. Testování zahrnovalo správnou funkci věžičky, odstřelení brzdného úseku na spodku kabiny a správné funkce padáku. Kabina byla bez pilota vystřelena celkem třikrát, pokaždé se 100% úspěšností. Při čtvrtém pokusu byl již na palubě pilot – Bill Kerman, který měl také letět jako první na ostrou misi. I tato zkouška dopadla úspěšně.

98. den byly testy dokončeny a na odpalovací rampě byla promptně vztyčena nosná raketa R-3. Na její špici se začala připevňovat kabina Daidalos, ovšem zatím pouze s opičákem Kokem na palubě. Kerbonauty Billa, Dilana a Rotona to moc netěšilo a hlavně Bill se ozýval proti tomuto letu. Bál se, že než přijde na řadu on, letectvo dosáhne kosmu dřív. KKP ovšem neustoupila a trvala na zkušebním letu s opicí. Bill proto poslal přímo řediteli KKP rozhořčený dopis, kde se mimo jiné psalo: „Co zvládne opice, to dokážu taky!“

Nicméně Koko opravdu letěl v kabině Daidalos 1 jako první. Start proběhl 107. den. Řídící systém rakety pracoval naprosto v pořádku. Po vyčerpání paliva v prvním stupni byla zároveň s ním odpojena i záchranná věžička a začal pracovat druhý stupeň. Ten postupně vynesl kabinu Daidalos až do výšky téměř 90 kilometrů, přesně jak bylo plánováno.

Podle palubních lékařských přístrojů neměl stav beztíže, až na nějaký stres, na Koka žádné následky. Koko v beztížném stavu jedl banán a pil vodu a nedělalo mu to žádné zásadní komplikace. Jediným problémem se tak stala narůstající teplota v kabině, kterou měl na svědomí porouchaný environmentální systém. Po uplynutí 10 minut se kabina zorientovala proti směru letu a spustil se brzdící motor. Úspěšný zážeh zbrzdil Daidalos 1 a zkrátil tak trajektorii letu. Poté byl brzdný úsek odhozen. Kabina se posléze začala nořit do atmosféry a došlo na aerodynamické brzdění. Štít se rozžhavil skoro do běla a Koko zažil výrazné přetížení. 

Ve výšce 4 kilometry nad zemí se automaticky otevřel padák a kabina se snesla hladce na povrch Kerbinu rchlostí 5 m/s. Tak byla úspěšně dokončena mise Daidalos 1, během níž se do kosmu poprvé v historii dostal živý tvor. Zároveň to byla generální zkouška na vystřelení kerbonauta Billa v téže lodi. Ovšem zatímco KKP oslavovala zdařilou misi, Jebediah Kerman dokončoval přípravu na svůj epochální let.

112. den letectvo přistavilo na startovní rampu urychlovací raketový stupeň URS a na jeho vrchol byl stejně jako v předchozích případech připevněn raketový letoun X-1, tentokrát v upravené nové verzi C. A za kniplem seděl, jako předtím, nejlepší kerbinský testovací pilot – Jebediah Kerman.

Úpravy nosiče URS dokázaly zcela eliminovat předchozí oscilace a let tak byl úplně hladký. Až příliš hladký, jak se obával řídící mise. Jebediah si ale věřil a měl také důvěru ve stroj, ve kterém letěl.

„URS odhozen, motory naplno!“ zvolal Jebediah zvesela. Následně byl zatlačen hluboko do sedadla silou hlavního motoru svého letadla. X-1C stoupal znamenitě. Po pár minutách se ozvalo řídící středisko.

„Jebe, máme výpočet dráhy. Je to 107 kilometrů!“ Kromě tohoto oznámení byly v pozadí slyšet jásavé výkřiky, které se opakovaly ještě později, když Jebediah oznámil dosažení apoapsidy ve výšce 107,6 kilometru. Ze svého kokpitu měl naprosto úžasný výhled.

„Páni, to je podívaná! Kerbin je z takové výšky úžasně kulatý,“ říkal Jeb, zatímco uvolňoval kameru ze schránky. Pak pořídil několik záběrů. Ale na kochání se nezbývalo moc času, protože bylo třeba zahájit přípravu k sestupu.

Začíná být pořádný vedro,“ ohlásil Jeb, zatímco se kolem letounu objevovala rozžhavená plazma. Sestup byl nejnáročnější částí mise, bez debat. Automatický systém pouze udržoval letoun ve správném náklonu, ostatní pilotáž musel provádět Jebediah sám. Konečně se letoun dostatečně zpomalil a Jebediah přebral řízení naplno. Musel provést zatáčku, aby navedl letoun mimo pohoří, na rovinatou planinu a poté odpálil záďové padáky, aby ještě víc zpomalil. X-1C pak hladce doklouzal k vytipovanému místu a přistál.

Tedy, samo přistání nebylo úplně hladké, protože se nepodařilo odstřelit spodní směrovku. Letadlo se tak překlopilo na jednu stranu, ale až na drobné oděrky se nic nestalo.

„Chlapi, to byla jízda!“ Teprve na zemi si Jebediah uvědomil, co vykonal. A zatímco se soukal z kokpitu, přijížděli k němu v džípu vojáci, aby pořídili jeden z nejslavnějších snímků v dějinách Kerbinu.

LETECTVO TO MYSLÍ VÁŽNĚ

Na Nový rok 2 vydalo letectvo prohlášení, že v rámci své organizační struktury zakládá Oddělení pilotované kosmonautiky. KKP o tom již samozřejmě věděla a dělala všechno, aby to letectvu neprošlo. V KKP totiž měli obavy, že by se letectvo mohlo zmocnit pilotovaného kosmického programu a na KKP by zbyl jen nepilotovaný, jak se uvažovalo v unijním parlamentu. Situace se nakonec vyvinula neutrálně - letectvo si své oddělení ponechalo a KKP nebyla nijak omezena.

Zatímco se v KKP uvažovalo, jakým směrem se nyní vydat, letectvo finišovalo stavbu nosné rakety na tuhá paliva, která měla vynést raketový letoun X-1B těsně pod hranici kosmu...

42. den byl na startovní rampě vztyčen Urychlovací Raketový Stupeň na tuhá paliva a na něj byl posazen odlehčený letoun X-1B se zkušebním pilotem Jebediahem Kermanem. Podle plánu měl letoun vystoupat do výšky nejméně 60 kilometrů. Otázkou zůstávalo, jak si povede URS. Jebediah totiž doslova seděl na hromadě střelného prachu. Ukázalo se, že si stupeň nevedl dobře. Krátce po startu dosáhly podélné oscilace tak velkých hodnot, že se raketa překlopila a Jebediah se řítil téměř kolmo k zemi. Naštěstí Jebediah duchapřítomně zasáhl a oddělil URS od svého letounu. Potom ihned spustil nouzový program a jeho neovladatelný letoun dosedl na padácích nedaleko startovní rampy.

Konstruktéři provedli některé konstrukční změny a 65. den byl X-1B opět usazen na špici URS. Tentokrát fungoval urychlovací stupeň spolehlivě, přestože k mírným oscilacím také došlo, a dopravil X-1B do výšky 9 kilometrů. Tam Jebediah provedl překlopení letounu a zapnul vlastní raketové motory. Radost z dobře jdoucí mise však neměla dlouhého trvání, protože motory X-1B krátce po zážehu samovolně vypnuly. Letadlo se tak dostalo jen do výšky 17 kilometrů.

Dosavadní neúspěchy letectva nebrala KKP na lehkou váhu. Uvědomovala si, že až letectvo vychytá problémy, může v krátké době jeho pilot dosáhnout kosmického prostoru, třebaže by se jednalo „pouze“ o balistický skok. Aby KKP nepřišla o prestiž, vyhlásila program, jehož cílem mělo být dostat kerbonauta do kosmu. Program dostal jednoduchý, ale výstižný název „KDK – Kerbal Do Kosmu“.

KOLUMBUS

KKP nechtěla s družicí SAT-1 usnout na vavřínech a na konci roku započala s novým programem Kolumbus. Šlo o trojici satelitů s rozdílnými úkoly: Kolumbus A měl být vynesen na kerbinský orbit a provést zde radiologická měření, Kolumbus B měl provést co nejbližší průlet kolem Munu a poslední verze Kolumbus C měla provádět měření v meziplanetárním prostoru. Pro takto náročné cíle však byla zapotřebí především nová nosná raketa, protože stávající R-2 byla víceméně improvizací a měla malou nosnost. Von Kerman a jeho tým se snažil „er dvojku“ přepracovat a zvětšit, ale narážel na stále nové problémy, což jeho práci neúměrně zpožďovalo. Konkurenční tým vedený Sergejem Kermanovem však dokázal postavit zcela novou raketu a nabídl ji pro využití k programu Kolumbus.

Nosná raketa dostala název R-3. Během zkušebního letu explodovala, ale Kermanov tvrdil, že všechny problémy dokázal odstranit. KKP tedy souhlasila, že druhý start rakety již bude se satelitem na palubě. V noci 376. dne byla R-3 připravena ke startu, na její špici seděl satelit Kolumbus A1. Start proběhl bez obtíží, stejně tak odpojení prvního stupně. Následoval rizikový manévr: Druhý stupeň vypnul svůj jediný motor a znovu ho zapnul až v apoapsidě kerbinského orbitu. Zážeh proběhl opět v pořádku a satelit tak byl usazen na kruhové orbitě (přibližně) 93x93 kilometrů. Poté se druhý stupeň od satelitu odpojil a bylo s ním ztraceno spojení. Kolumbus A1 byl oživen a k úlevě veškerého personálu KKP začal fungovat. Mise tak skončila naprostým úspěchem!

Nyní měla následovat složitější mise varianty B, tedy pokusit se proletět kolem Munu. Inženýři vypočítali, že pokud zůstane satelit stejně lehký jako varianta A, dokáže urychlit družici druhý stupeň „er trojky“ bez dalších úprav. Taková podmínka byla splněna už ze začátku, protože všechny tři varianty družice měly stejnou hmotnost a byly maximálně unifikované.

Třetí exepmlář rakety R-3 byl připraven o deset dní později. Start mise Kolumbus B1 byl úspěšný, nosič se choval normálně a separace prvního stupně také proběhla bez problémů. Druhý stupeň dosáhl apoapsidy 90 kilometrů a poté zakulatil orbit. Následovalo další spuštění motoru, které sondu urychlilo až k Munu. Při výpočtu se bohužel stala chyba a dráha družice se, jak brzy zjistili řídící mise, protínala přímo s Munem. Bylo tedy jasné, že sonda narazí do měsíce, což se po 4 hodinách a osmi minutách také stalo...

Když byl po čtrnácti dnech vyroben další satelit a zkompletována další raketa R-3, mohlo se přistoupit k dalšímu pokusu o průlet kolem Munu. Mise s názvem Kolumbus B2 měla stejný profil jako předešlá, jen byl věnován dvojnásobný čas ke kontrole výsledné trajektorie družice na cestě k Munu. Tentokrát všechno proběhlo naprosto bez jediné chybičky. Sonda Kolumbus B2 minula Mun ve vzdálenosti 1000 kilometrů a pořídila několik fotografií. Stejně tak provedla vědecké měření. O pár hodin později se sonda dostala na solární orbit a po dvaceti dnech už byl signál telemetrie tak slabý, že se sondou bylo přerušeno spojení.

Úspěch mise B2 nakonec vedl k tomu, že plánovaná varianta C byla zrušena. Kolumbus B2 totiž pracoval nad očekávání dobře a dokázal na Kerbin odvysílat veškeré naměřené údaje. Kolumbus C by tak nejspíše nepřinesl žádné další poznatky navíc.

=RESTART==RESTART==RESTART==

4. září 1945 skončila na Kerbinu světová válka. Planeta a její národy byly válkou notně zdecimované a jak vítězové, tak i poražení, museli spolknout hořkou pilulku totálního ekonomického rozvratu. Zničené státy a miliony mrtvých přiměly nakonec kerbaly zasednout k pomyslnému kulatému stolu a spojit své síly ve snaze, aby se už nikdy neopakovaly hrůzy války. Deset let po válce kerbinské národy dokázaly překonat vzájemné rozpory a spojily se do Unie. Přestože se nejednalo o bezproblémové soužití, vzájemné mocenské soupeření utichlo a kerbalové si užívali tak potřebný mír.

Na pozadí nastupujícího ekonomického rozkvětu se začalo dařit astronomii. Nové technologie umožnily dosud netušené možnosti v prozkoumávání okolí planety. Mezinárodní astronomická unie ve snaze ještě více zpopularizovat astronomii a astronautiku, vyhlásila rok 1958 kosmickým rokem a vydala prohlášení, ve kterém vyzvala k dosažení kosmu. Toto prohlášení vyvolalo celosvětový obrovský zájem a v reakci na snahy MAU byla založena organizace KKP – Kerbalský Kosmický Program, civilní mezinárodní agentura s cílem zkoumat vesmír.

Cíle astronomické unie se sice splnit nepodařilo, pokusné balony nevynesly vědecké přístroje dostatečně vysoko. Rok 1958 minul neúspěšně, ale na počátku toho dalšího se již schylovalo k opravdové revoluci...

Vědecký tým Wernhera von Kermana již nějakou dobu pracoval na rozvoji původně válečných technologií raketového motoru. První pokusné exempláře soustavně vybuchovaly, ale během roku 1958 se podařilo sestrojit motor, který fungoval spolehlivě. Tedy alespoň při testech. Tým doktora von Kermana byl včleněn do KKP a na jaře 1959 předvedl svou raketu R-1.

První start dopadl špatně, s raketou bylo ztraceno spojení a raketa dopadla neovladatelně do oceánu. Ovšem další start se zapsal zlatým písmem do kerbinských dějin. Raketa R-1 vyletěla až do výšky 73 kilometrů nad povrch a bezpochyby tak dosáhla kosmického prostoru! Týmu Wernhera von Kermana byly ihned přiděleny zvláštní prostředky, aby mohl svou raketu dále rozvíjet. Při třetím startu tak raketa nesla na palubě upravený prostor pro fotoaparát a dokonalejší spojovací vybavení. Přes drobné potíže se stabilizací za letu se R-1 dokázala dostat do kosmu a pořídit první snímky Kerbinu z kosmického prostoru.

O dva dny později se se svojí přísně tajnou raketou Kentaur pokusilo dostat do kosmu i kerbinské letectvo. Kentaur byl mohutnější, měl výkonnější motor a větší nosnost. Bohužel byl extrémně nespolehlivý. Hned při prvním startu zamířila raketa z odpalovací rampy letem nízko nad zemí přímo do oceánu, další start skončil výbuchem přímo na rampě. O pár týdnů později dopadl stejně i třetí pokus a letectvo další starty své rakety raději odložilo.

Zato práce na zdokonalení „er jedničky“ nabíraly obrátky. Astronomická unie spolupracovala s KSP na vývoji malého vědeckého modulu, který měl provést měření přímo v kosmu. R-1 kvůli tomu podstoupila určité změny, přibyl čtvrtý stabilizátor a stroj byl opatřen mechanismem, který měl vědecký modul v kosmu oddělit od rakety. 1. června 1959 odtsartovala raketa R-1 s modulem „Piko“ a znovu přepsala historii – modul dosáhl výšky 89 kilometrů a odvysílal bez problémů veškeré naměřené údaje. Také oddělení od rakety dopadlo úspěšně.

Krátce na to KKP stanovila další smělý cíl – vyslat na kerbinský orbit satelit. K tomu bylo třeba silnější rakety. Aby se ušetřil čas, navrhli konstruktéři sestavit novou raketu z existujících částí. Jako první stupeň použili blok na tuhá paliva, který právě opustil fázi testování; jako druhý stupeň mírně zkrácenou raketu R-1. Na špici byl upevněn malý satelit SAT-1, který postrádal vědecké přístroje, měl pouze vysílač.

První start rakety nazvané prostě R-2 nedopadl dobře, po oddělení prvního stupně byl s raketou ztracen kontakt. Další start byl úspěšnější, raketa dosáhla apoapsidy ve výšce 83 kilometrů nad zemí, ale samotnému satelitu se nepodařilo dosáhnout dostatečnou výšku a periapsida jeho dráhy tak byla nedostatečných 27 kilometrů. Navíc se nevysunula jedna anténa, takže bylo špatné spojení. Satelit nakonec zanikl v atmosféře.

Do třetice se nakonec mise podařila a raketa R-2 dokázala úspěšně dosáhnout apoapsidu ve výšce 77 kilometrů nad zemí. Satelit s názvem SAT-2 (stejné konstrukce jako ten předešlý) vlastními silami orbit zakulatil a navíc zvýšil až na 131 kilometrů v apoapsidě. SAT-2 se tak stal první umělou družicí Kerbinu v historii. Kerbalové po celém Kerbinu jásali nad takovým úspěchem, protože se právě podařil první krok k dobytí kosmu. Úspěch družice SAT-2 dokonce podnítil unijní parlament aby byl pro celý Kerbin zaveden nový letopočet. Euforie z úspěchu byla příliš velká, než aby se někdo postavil proti a rok 1959 tak byl změněn na rok 1!

Letectvo po nezdařených pokusech se svojí raketou Kentaur změnilo svůj kosmický program a přeorientovalo se na pilotované pokusy. Ještě v roce 1 došlo k testům dvojice raketových letounů X-1 a X-1B s pilotem Jebediahem Kermanem. Testovalo se zejména ovládání ve vysokých rychlostech, ani jeden stroj totiž nedokázal vystoupat příliš vysoko, takže nešlo o zdolávání výšek. Letouny X-1 startovaly standardně z letištní dráhy na tříkolovém vozíku, který byl těsně po vzletu odhozen.

Základna Selena 2

NOVÝ HARDWARE

Třetí díl modulární stanice – těžební modul, byl připraven ke startu o pár dní později. Bohužel, na orbitu se nedostal kvůli havárii nosné rakety. Mechanické oddělovače dvou nádrží selhaly a způsobily rozpad celé rakety. Modul tak havaroval do oceánu. Naštěstí se podařilo rychle přistavit novou raketu a náhradní modul a než se zametla odpalovací rampa, mohlo se startovat znovu. Tentokrát se modul na orbitu dostal a mohl se vydat na Mun.

Jenže ani přistání nebylo žádná legrace a modul dosedl na velmi příkrý svah a to až ve vzdálenosti 5 a půl kilometrů od základny. Naštěstí se nic nepoškodilo a dalšího dne se mohl modul vydat pomocí dálkového řízení k základně.

„Máme Vánoce,“ prohlásil slavnostně Ansby.

„Tady je KSC, dárek už je na místě a brzy dostanete další.“

Všichni tři sledovali, jak se k základně pomalu přiblížil třetí modul. KSC předalo řízení do základny, kde jej převzal Franklin a velmi opatrně naváděl modul ručně, zatímco mu Bill zvenku hlásil potřebné údaje. Modul se díky opatrnému ovládání podařilo bezpečně zadokovat.

 

„Skvělá práce,“ ocenil capcom. Dnešní službu měl Jebediah a přestože byl na úspěchy svých kolegů pyšný, v hlase mu zůstával jistý smutek, z toho, že nemůže být na Munu s nimi.

„Všechno funguje na jedničku,“ zhodnotil Bill.

KSC se po chvíli opět ozvalo: „Telemetrie v pořádku, můžete zapnout na zkoušku vrtáky.“

Bill přiskočil k modulu a ručně odstranil pojistky u vrtaček. Ansby se uvelebil u kontrolního panelu, zatímco Franklin usedl za ovládací pult a stiskl řadu tlačítek a přepínačů.

Vrtáky se pomalu rozběhly. Jejich program jim zprvu nedovolil jet na plno, až po chvíli to bylo možné a Franklin tedy spustil simulovaný těžební program. Vrtáky se rozběhly na plné otáčky a zanořily se do regolitu. Bill to sledoval zblízka.

 

„Máme zelenou!“ zakřičel vítězoslavně Ansby. To znamenalo, že stroj narazil na kethan.

„Vypadá to na úspěch,“ zhodnotilo situaci KKC a pak ukončilo testy. Posádka se mohla opět vrátit k pozorování a k experimentům. Ansby připravil teleskop, kterým měli sledovat hvězdy a připravil ho na sledování dalšího „dárku“.

Ten se v podobě servisního modulu již nacházel přimontovaný na špici rakety Saturn. Jeho start a let na Mun neprovázely vůbec žádné komplikace a vše proběhlo naprosto v pořádku. Modul za pomocí svého urychlovacího stupně zaujal (skoro) kruhovou orbitu ve výšce 82 kilometrů.

 

Motorový stupeň se poté odpojil a navedl se na povrch Munu, do bezpečné zóny, kde se dopadem zničil. Servisní modul byl stabilizován a během svého prvního přeletu nad základnou Selena jej Ansby pozoroval teleskopem. Stejně tak byl zpozorován posádkou staré munární stanice, ovšem ti viděli jen pouhý světelný bod, protože neměli dalekohled. Brzy doplní osamocený modul další díly, které se už připravují k montáži v budově VAB.

 Základ budoucí stanice Selena MOS, servisní modul

KOSMICKÁ LOĎ PEGAS

KKC pyšně představilo novou kosmickou loď, která má primárně sloužit k dopravě kerbonautů na Mun v rámci projektu Selena a měla by se rovněž stát univerzálním plavidlem vhodným jak pro lety na LKO, tak i pro dálkové mise do budoucna. Apollo byla dobrá loď, dopravila mnoho kerbonautů na Mun a k orbitální stanici, ale její čas už vypršel. Potřeba větší přepravní kapacity znamená, že se Apollo může odebrat na zasloužený důchod.

Pegas UPKL (Univerzální Pilotovaná Kosmická Loď) pojme šest kerbonautů, ovšem v nouzi se dá řídit dálkově z pozemní kontroly. Loď je oproti svému předchůdci silnější – má delta v = 3132 m/s ale je také lehčí o celou jednu tunu. Padáky zajistí hladké přistání jak na moři, tak i na zemi. Připravuje se také nákladní varianta, přičemž obě lodi budou sdílet shodný servisní stupeň.

 

Testovací mise Pegas 1 zahrnovala dopravení lodi na LKO a manévrování pomocí vlastních zdrojů. Jelikož mise proběhla zcela v pořádku, rozhodlo KKC, že druhá testovací mise bude pilotovaná a rovnou při ní dojde k dokovaní se servisním modulem budoucí munární orbitální stanice.

Pilotem Pegasu číslo 2 byl zvolen ke své ohromné radosti Jebediah. Od nešťastné munární mise, kdy byl doslova v ohrožení života a kde se mu za jeho velení podařilo zničit rover, se konečně znovu podívá do kosmu. Vedení KKC sice chtělo Jebediaha původně držet zpátky, ale uvědomilo si, že Jeb je nejlepší pilot pod sluncem.

Spolu s Jebem se k Munu vydal nováček Roddos. Oba strávili v simulátoru spoustu času, což se při misi zúročilo. Loď dosáhla orbity ve výšce 100 km a ihned se vydala k Munu.

  

Na oběžné dráze zadal Jeb do palubního počítače potřebné údaje a Pegas začal stíhat servisní modul, ke kterému se měl připojit. Loď zvládla přiblížení skvěle, na poslední metry převzal řízení Jeb a pomalu dovedl Pegas k modulu. Roddos mu zatím hlásil údaje z palubních ukazatelů.

 

„5 metrů..., 2 metry..., 1 metr... a je to!“ zvolal vítězoslavně Roddos.

Jebediah se také radoval, povedla se jim opravdu dobrá práce. Roddos popadl fotoaparát a vyfotil svého velitele, který se právě usmíval od ucha k uchu. Vedení KKC později ze snímku raději vyretušovalo všechny sendviče, hlavně ten, který se Jebovi vznášel za hlavou.

   Soulodí na Munární orbitě. Pegas zatím pracuje na 100 %.

  

Po přezkoušení palubních systémů a vydatné svačině byl čas na zpáteční cestu. Při oddělení lodi od modulu se však stal nečekaný zádrhel. Pegas začal nepatrně rotovat a automatika nedokázala otáčení vyrovnat. Po krátké poradě s KKC vzal Jebediah řízení do vlastních rukou a pomocí zkušené práce s joystickem se podařilo rotaci zastavit. Později se ukázalo, že byla chyba v programu palubního počítače. Nic tedy nebránilo vydat se zpět na Kerbin a Pegas tak po dalším oběhu akceleroval domů.

 

Sestup na zem už proběhl zcela bez potíží a návratová část lodi dosedla hladce na povrch. Druhá a poslední testovací mise byla u konce. V KKC byli všichni nadšeni, že Pegas, až na drobné chybky, splnil očekávání.

Základna Selena 1

ZAČÍNÁME

Výstavba těžebního střediska pokračovala s pozměněným harmonogramem. K obytnému modulu byl po úspěšném přistání připojen servisní modul a celá základna byla poté oživena. Vše proběhlo naprosto v pořádku a nic tak nebránilo vyslání historicky první posádky. Pro tento úkol byli vybraní kerbonauti, kteří již měli zkušenosti s pobytem na Munu – Bill, Ansby a Franklin. Bill Kerman se účastnil mise Antares 1, Antares 2, Apollo 4 Test, OrLab 2 a Apollo 15. Ansby byl členem misí Antares 3, Apollo 2 Test, Apollo 5 a Apollo 12. Franklin měl za sebou mise Apollo 5 (druhý kerbal na Munu) a OrLab 1.

Pro dopravu k základně byl použit upravený exemplář lodě Apollo. Loď dostala vysunovací žebřík, sadu světlometů pro osvětlení místa přistání a vysunovací podvozek. Takto modifikován byl jen jeden kus, protože další posádky budou přistávat úplně jiným způsobem.

 

Let proběhl naprosto bez problémů, až během přistání se objevil zádrhel. Automatika nesprávně provedla brzdný zážeh a Apollo tak dosedlo více než kilometr od základny. Nedalo se nic dělat, Bill s Ansbym a Franklinem museli po svých.

Na základně se jim ještě naskytl „za odměnu“ pohled na zatmění Kerbolu. Po zběžné kontrole modulů se mohla trojice prvních obyvatel nastěhovat.

Bill fotografuje posádku

MEZITÍM

Mise Orlab 3 se chýlí ke konci...

„Všichni připraveni na odpojení od stanice,“ ohlásil velitel Robin pozemní kontrole, když byli všichni usazeni v křeslech a Apollo bylo přepnuto na vlastní zdroj energie.

„Dobrá, můžete pokračovat,“ řekl capcom v KKC.

Robin stiskl tlačítko a stykovací uzel se rozpojil. Automatika pak krátkým zážehem manévrovacích trysek vzdálila Apollo pár metrů od stanice.

„Odpojení v pořádku,“ nahlásil Dongee.

KKC to potvrdilo a dalo povolení k odpoutání od stanice a zahájení sestupového manévru. Robin tedy stiskl příslušný knoflík a loď se začala natáčet.

Následující události se staly během pouhých několika sekund. Automatický systém nepočítal s tím, že je tentokrát Apollo delší o stále připojený třetí stupeň nosiče a nasměroval jej přímo proti stanici. Dongee si toho všiml a zatáhl za páku tahu trysek, v naději, že se loď dostane rychle pryč, zatímco velitel Robin mačkal tlačítko pro přerušení manévru. Alan si jen uvědomil, že narazí a zaskočil mu sendvič v krku.

Náraz byl silný a odmrštil od sebe oba objekty. Kolem lodě se objevily trosky ze stanice...

Z tiskového prohlášení:

„...nehoda naštěstí nezpůsobila žádné zranění posádce. Poškozen byl jen třetí stupeň nosiče, systémy nutné pro návrat na Kerbin zůstaly nepoškozené a posádka bez problému přistála včera v poledne. Se stanicí je to horší. Podařilo se nám ji sice dálkově stabilizovat a nezjistili jsme porušení integrity přetlakových částí, ale ztratila jeden solární panel a vážně byl poškozen tankovací systém, takže stanice už nemůže doplňovat palivo na orbitě.“

Tato nehoda měla přímý dopad také na rozbíhající se projekt Selena, protože původní harmonogram počítal s využitím orbitální laboratoře OrLab, jako palivové stanice. Bylo třeba najít jiné řešení. Jeden z týmů techniků navrhl použít přebytečné velkokapacitní nádrže a postavit z nich stanici přímo na orbitě Munu. Palivo by se skladovalo přímo tam a stanice by mohla zároveň plnit funkci kosmického přístavu. Podobnou variantu KKC již zvažovalo dříve, ale ta neprošla. Ovšem nyní dostala zelenou (muselo se však snížit nákladné financování průzkumné mise na Eve).